Jádrem typicky iosselianovského „nepříběhu“ je pečlivé zachycení reakcí a výřezu z osudů propletence skupiny lidí navázaných na šlechtičnu Solange (Narda Blanchet). Ta tráví své spokojené stáří na zámečku své sestřenice Marie-Agnes de Bayonette (Thamara Tarassachvili). Aktivní stařenky dělí svůj denní rozvrh mezi pravidelné návštěvy mše v místním kostelíku, různé společenské hry s přáteli, údržbu rozsáhlého sídla, nákupy, anebo lov ryb. Na své živobytí si zčásti vydělávají prodejem nepotřebného nábytku a občas také čelí nabídkám o odkup svého domova. Dokud se postavy drží v bezpečí svého domu, zasahuje sem nebezpečí pouze v podobě absurdně kumulovaných zpráv o různých neštěstích skrz rozhlasové a televizní vysílání. Poté co Marie-Agnes ve spánku umírá, přijíždí na zámeček až z Ruska také její stará sestra Helena (Alexandra Liebermann) se svou dcerou Olgou (Lilia Ollivier). Dědičky se rozhodují zámek prodat. The Butterfly Hunt je Iosselianiho poctou normalitě, aktivním seniorům, ale s jemnou ironií je také přitakáním multikulturnosti: katolictví se ve filmu prolíná s hnutím Haré Kršna, svět tradiční francouzské venkovské aristokracie je doplněný realitou rané postsovětské společnosti a vše předchozí prostupuje také japonský byznys. V závěru filmu se na nové bráně zámku objevuje velký nápis ve znakovém písmu znamenající výraz „zboží“, ale také „bohatství“ – a o podobách bohatství také Iosselianiho film je. (garmon)