Augusto Genina (1892 - 1957)

Italský režisér Augusto Genina patřil k vyhledávaným a vytíženým filmařům v době němé éry, mimo Itálii ale našel bohaté uplatnění i po příchodu zvuku, několik zajímavých titulů vytvořil v rodné Itálii i po druhé světové válce. Byl rodákem z Říma a pocházel z dobře situované rodiny, po střední škole studoval na univerzitě, ale fakultu stavebního inženýrství opustil, protože jej zajímalo divadlo. Začal psát divadelní kritiky, později byl i autorem několika her, okouzlen světem filmu se ale ještě před první světovou válkou začal realizovat jako scénárista, vícekrát spolupracoval s Baldassarrem Negronim. Již v roce 1913 natočil své první krátké filmy, jako jeho režijní debut se uvádí krátký film MANŽELKA JEHO VÝSOSTI (La moglie di sua eccellenza, 1913).

V německo-francouzské koprodukci natočil film LATINSKÁ ČTVRŤ (Quartier Latin, 1929) - opět s Carmen Boni v hlavní roli, výhradně v produkci Francie pak realizoval významný snímek MISS EVROPA (Prix de beauté, 1931) s hollywoodskou hvězdou Louise Brooks. Střídavě pak pracoval ve Francii a Německu, z jeho další tvorby uveďme film GONDOLA ROZKOŠE A SNŮ (La gondole aux chimeres, 1936). V Německu natočil několik filmů z tehdy oblíbenou herečkou Magdou Schneider, některé z nich se dostaly i do československých kin (UTRPENÍ A LÁSKA ŽENY - Frauenliebe, Frauenleid, 1937).

Až těsně před druhou světovou válkou se Genina vrátil do Itálie, kde prokázal svou schopnost natočit jakýkoliv film zpracováním tří válečných snímků, které byly otevřenou propagací fašistického režimu (BÍLÁ ESKADRONA - Squadrone bianco, 1936; ALCAZAR - L'assedio dell'Alcazar, 1940; BENGHÁZÍ - Benghasi, 1942). Ve všech třech hrál hlavní roli Fosco Giachetti a Genina za všechny tři filmy obdržel nejvyšší trofej na festivalu v Benátkách, Mussoliniho pohár. Mezitím se Genina rozvedl s Carmen Boni a jeho druhou manželkou se stala herečka Betty Becker, původem Američanka.

Po válce s sebou Genina nesl cejch umělce spojovaného s fašistickými filmy, účast ve výše zmíněných snímcích ostatně uškodila i většině zúčastněných herců. K režii se vrátil až po několika letech, kdy projevil ambice přiblížit se k neorealismu syrovým venkovským dramatem obsazeným převážně neherci NEBE NAD BAŽINAMI (Cielo sulla palude, 1949). Nominaci na Zlatého lva na festivalu v Benátkách sice neproměnil, získal ale Mezinárodní cenu a také Stříbrnou stuhu udělovanou Italským syndikátem filmových novinářů. Filmem TŘI ZAKÁZANÉ PŘÍBĚHY (Tre storie proibite, 1952) zpracoval skutečnou událost zřícení schodiště v jedné veřejné budově v Římě, nutno ale dodat, že ve stejné době a mnohem zdařileji tento námět zpracoval Giuseppe de Santis (ŘÍM V 11 HODIN - Roma ore 11, 1952).