Jana Brejchová 84 let

Sen tisíce mužů: Česká Bardotka - se narodila 20. ledna 1940 v Praze. Jana se dostala k filmování bez herecké průpravy. Původně pracovala jako písařka, a když povýšila na sekretářku, měla už tolik nabídek na filmy, že by při tom práci už nestíhala. Režisér Kačer jí kdysi nabízel angažmá v Činoherním klubu, ale Jana byla zavalená jinými úkoly. Ještě dlouho trvalo než se osmělila hrát divadlo a překonala trému na jevišti.

„Vždycky se mi líbilo, když byl muž inteligentní, vtipný a moudrý, a nemusel to být zrovna krasavec," říkala Brejchová. S Bróďou, jak mu všichni přátelé říkali, potom žila dlouhých sedmnáct let. Narodila se jim dcera Tereza, stihli spolu natočit řadu skvělých filmů jako např.: ŽENU ANI KVĚTINOU NEUHODÍŠ (1966), PAN TAU (1969), F. L. VĚK (1970), NOC NA KARLŠTEJNĚ (1973) nebo HODÍME SE K SOBĚ, MILÁČKU...? (1974) - ovšem nakonec Jana utekla k mladšímu a oproti Bróďovi mnohem dominantnějšímu Jaromíru Hanzlíkovi. Pro Brodského to tehdy byla těžká rána, z níž se jen velice těžko vzpamatovával. Hanzlíka si Jana nikdy nevzala, ale prožila s ním třináct bouřlivých let. Jejím posledním partnerem se pak stal herec Jiří Zahajský. Znala ho od mládí, kamarádila se také s jeho ženou Kamilou Moučkovou, ale jednoho dne se mezi nimi cosi stalo a oba se do sebe bezhlavě zamilovali. Jiří najednou pro Janu představoval klidný přístav po létech strávených v rozbouřených vodách, a vypadalo to, že spolu šťastně zestárnou. Jenže osud tomu chtěl jinak - Zahajský měl velké problémy s alkoholem, a když se k tomu přidalo onemocnění prostaty, stal se z něj tichý pacient kterému se Jana snažila zpříjemnit poslední roky života. Do Nerudovy ulice, kde spolu bydleli, tahala těžké tašky s nákupem a vyvařovala pro svého Jiřího segedíny a jiné guláše...

Když ho pochovala, začala se sama hroutit. Parkinsonova nemoc, s níž se do té doby statečně potýkala, aniž by to veřejnost tušila, se zhoršila, a navíc herečku čekalo stěhování z milované Malé Strany. Ovšem bytů za svůj život vystřídala opravdu hodně. Těžko říct, jak vlastně Jana svou práci i bouřlivé soukromí stíhala. V padesátých letech točila v průměru dva filmy ročně, v šedesátých letech už to byly čtyři filmy nebo seriály do roka a v podobném tempu pokračovala do konce sedmdesátých let.

Největší vděčnost vždy projevovala režiséru Jiřímu Krejčíkovi, na kterého si mnoho herců stěžovalo, že na ně křičel, tahal je za vlasy a podobně. Jana si na něm cenila jeho upřímnosti. Natočila s ním filmy jako MORÁLKA PANÍ DULSKÉ (1958), PROBUZENÍ (1959) nebo VYŠŠÍ PRINCIP (1960). Pak ji režisér Zeman obsadil do BARONA PRÁŠILA (1961) po boku Miloše Kopeckého, následně potkala Evalda Schorma, s nímž ji potom léta pojilo velké přátelství. O dceru Terezu se mezitím starala léta teta Blanka - Janina sestra. Ta už měla dvě vlastní děti a Jana jí absolutně věřila. Sama si Terezu vypůjčovala, jen když zrovna netočila - na tři, čtyři dny - a zase ji dávala k Blance. Janě byla tahle o čtyři roky starší sestra ze všech jejích sedmi sourozenců nejbližší a také její smrt před rokem hodně oplakala. Úplně jiný vztah však má se svou o šest let mladší sestrou Hanou, která se kdysi díky Miloši Formanovi proslavila jako hlavní hrdinka filmu LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY (1965). Podle ne zrovna vlídných vzkazů, které Hana v poslední době posílá Janě Brejchové přes některá média, to vypadá, že se spolu tyhle sestry už nikdy neusmíří.