Elo Havetta (1938 - 1975)

Předčasně zesnulý všestranný umělec a originální filmový režisér Eliáš „Elo“ Havetta pocházel z venkova na jižním Slovensku. Proto jsou krajinou jeho filmů „mierne zvlnené južanské kopčeky, s pokojnou až lenivou atmosférou“ věčného léta, v níž „zrak nemôže stúpať k chladným výškam podnecujúcim čistý rozmysel, ale skôr sa zachytí na viničoch, početných vinohradoch, či skĺzne k vchodom do mnohých vinohradnickcýh pivnic.“ V 50. letech studoval na Škole umeleckého priemyslu (ŠUP) v Bratislavě fotografii. Jeho spolužákem byl Juraj Jakubisko a společně zde natočili film ŠUPKA A ŠUPÁCI (1956-57). Počátkem šedesátých let se účastnil různých kulturních aktivit v Mestském dome osvety, pořádal pásma poezie, jazzové koncerty, večery s němým filmem. Zároveň fotografoval, psal různé skeče a glosy, působil i jako výtvarný redaktor mnoha časopisů. Již za studií a později i na vojně se věnoval amatérskému loutkovému divadlu, kde se naučil improvizaci. Je autorem několika povídek, fejetonů, písňových textů a v neposlední řadě mnoha originálních dopisů.

Debutoval celovečerním snímkem SLÁVNOSŤ V BOTANICKEJ ZÁHRADE (1969). Film je pestrobarevnou feérií, velkolepým karnevalem, v němž se mísí hra a realita, sledem veselých výjevů z vinařské vesnice Babindol, slavností, během níž se voda mění ve víno a slunce může vyjít i uprostřed noci. Využívá postupů němého filmu, až malířské kompozice záběrů a slovenského folklóru. Především je oslavou bezstarostnosti a radosti ze života, zdůrazňuje existenční nutnost hravosti a fantazie v životě člověka. Havetta se zaměřuje na bezvýznamné události, čímž reaguje na přehlížení významných hodnot. Zároveň zobrazuje bizarní postavy tuláků, vyděděnců nebo žebráků, v nichž nachází lidskou celistvost a plnost, jednotu člověka se sebou samým a se světem. Havetta se scénáristou Dohnalem ve filmu využili prostředků „naivnej fresky a púťových odrhovačiek, niečo z atmosféry Renoirových a Chagallových obrazov, balansovanie medzi naivitou, banalitou, sentimentom, pátosom a groteskou, ktoré by malo poskytnúť dosť dôvodou k veselosti a radosti a sprostredkovať vyznanie, že ľudská duša bez ohľadu na formule, ktoré jej poskytuje intelekt, je nepokojným pútnikom za živou vodou, za zázrakom bez úsilia o slobodu a prirodzenú dôstojnosť vo vnútri našich ohraničených životov by sme nedokázali užitočne usilovať sa o slobodu a dôstojnosť společnosti.“ Film byl promítán na přehlídce československých filmů v Sorrentu v roce 1969, kde získal Stříbrnou Sirénu za režii.

Po nástupu normalizace ovšem mohl realizovat už jen jediný projekt, jeden z vůbec nejlepších slovenských filmů ĽALIE POĽNÉ (1972) na motivy povídky Vincenta Šikuly Nebýva na každom vŕšku hostinec. Jednotlivé epizody filmu zachycují život navrátilců z první světové války Krujbela a Hejgeše, jejich bezstarostné tuláctví i snahu usadit se, nalézt domov. Film je sledem jarmarečních výjevů, tragikomických epizod, hrou s časovými plány, „opojením z vyprávění“, holdem fikci a poezii. Havetta zde opět využil některých prvků němého filmu, hlavně barevného tónování. „Reinkarnácia dávno minulých dejov sice nedokáže spasiť svet, ale dokáže sprítomniť dávne strasti i slasti a cez ne znovu roztočiť koleso osudu s nevyhnutnosťou i náhodami určujúcimi striedajúce sa polohy hore a dolu. Balans života jako memento pokory a ľudskej relativity.“ (Dejiny slovenskej kinematografie) Film byl s úspěchem uveden na festivalu v Benátkách, na Slovensku se však setkal jen se zdrcující ideologickou kritikou.

Od roku 1973 mohl Havetta pracovat už pouze pro Československou televizi Bratislava, natočil nepříliš podařené dokumenty DVE LÁSKY SKROMNÉHO PÚCHOVČANA (1973) a VŠADE STRETNEŠ MLADÝCH ĽUDÍ (1974) a televizní inscenaci ŠKODA LÁSKY (1974). Uplatnění pro svou činorodost našel až v magazínech pro mladé a výběrem témat se dokázal vyhnout propagandě a falešnému obrazu společnosti. Připravil pět vydání LASTOVIČKY (1973-74) a spolu s Jánem Fajnorem patnáct vydání pořadu pro mladé začínající filmaře RÁČTE VSTÚPIŤ (1974-75). Havetta rozpracoval projekty mnoha scénářů, žádný mu však už nebyl povolen realizovat. Podle povídky O smutných očích Hany Karadžičové z Olbrachtova Goletu v údolí vypracovali spolu s Dohnalem scénář Pod zem, pod zem (1969), podle scénáře Milana Ferka chtěl natočit film Rozlišovanie, který nakonec natočil Štefan Uher pod názvem KEBY SOM MAL PUŠKU (1971), pro televizi chtěl realizovat novelu Ladislava Nádaši-Jégeho, filmu ADAM ŠANGALA (1974) se ale nakonec ujal režisér Karol Spišák. Jeho další projekty zůstaly nerealizované: Terárium podle scénáře Dušana Lechana, Vila Fantázia a Túlavý rod podle Lubora Dohnala, Domov, domov treba ísť a Soľ nášho života podle Vincenta Šikuly. Havetta pomalu propadal skepsi a pesimismu. Častý stres a tíži normalizační doby zaháněl alkoholem a tabletami fermetrazinu, což se mu stalo osudným, zemřel na vnitřní krvácení způsobené prasklým žaludečním vředem v pouhých šestatřiceti letech.