Masaki Kobajaši (1916 - 1996)

Masaki Kobajaši je považován za jednoho z největších mistrů časného poválečného období japonské kinematografie, generace, která zůstává ve stínu režisérského velikána Akiry Kurosawy. Žádný z Kobajašiho vrstevníků nebyl válkou ovlivněn tak silně jako on. Jeho nejslavnější filmy představují odvážnou sondu do temných stránek japonské kultury, do těch, které hnaly muže ke krvavým sebevraždám ve jménu cti a otřesným zvěrstvům ve jménu císaře. Sledování Kobajašiho filmů přináší díky jeho pečlivému profesionálnímu přístupu vizuálně a emočně opravdu silné zážitky.

Už osm měsíců před vojenskou službou pracoval jako asistent u Šočiukových studií Ofuna (s rostoucí hrozbou války nesázel na svoji akademickou budoucnost) a po válce, na podzim roku 1946, se do nich vrátil. V letech 1947 - 1952 zastával funkci asistenta režie Keisukeho Kinošity a svůj první film režíroval v roce 1952. V raných Kobjašiho pracech je vidět vliv kinošitovské fascinace čistotou a nevinností; Kinošita je autorem scénářa k jeho druhému filmu, UPŘÍMNÁ SRDCE (Magokoro, 1953). Svůj vlastní tvůrčí styl pak začal Kobajaši vybrušovat během práce na snímku POKOJ SE SILNÝMI STĚNAMI (Kabe atsuki heja, 1953), natočeném podle deníků “drobných“ válečných zločinců. Film ve své době šokoval a šéf studia Širo Kido ho tři roky držel u sebe, než byl konečně v roce 1956 uveden a mohl získat Cenu mírové kultury. Kobajaši lavíroval mezi dramaty v Kinošitově stylu a temnějšími sociálními projekty.

Světové uznání si získal díky válečnému dramatu S BOSÝMA NOHAMA NAPŘÍČ PEKLEM (1959), což byl první díl rozsáhlé (přes devět hodin) protiválečná trilogie LIDSKÝ ÚDĚL (Ningen no joken I – III, 1959 – 1961), adaptaci šestidílného románu Jumpeie Gomikawy. Snímek vypráví o osudech zapřisáhlého pacifisty Kadžiho, který musí narukovat a během války je přinucen ke krutostem jak vůči čínským zajatcům, tak svým podřízeným, své muže vede na jistou smrt a nakonec je sám coby válečný zločinec zajat Sověty. Druhý díl se překládá jako CESTA K VĚČNOSTI (Ningen no joken II, 1959), třetí jako DĚDICTVÍ (Ningen no joken III, 1961). Film je názornou ukázkou Kobajašiho existenciálního humanismu, který poprvé vyjádřil už v “Pokoji se silnými stěnami“, je to však filozofie mnohem temnější a pesimističtější než ta, kterou vidíme u Kurosawy. Namísto osvícení (ŽÍT, 1952) nebo spravedlnosti (ZLÝ CHLAP SPÍ DOBŘE, 1960), kterých se dočkáme u Kurosawy, může člověk v Kobajašiho světě, kde je zlo nevyhnutelným plodem dogmatu a bezcitnosti, doufat maximálně v důstojné zacházení. Trilogie je významná rovněž tím, že odstartovala kariéru Tatsuje Nakadaie.

V 60. letech nabíral vizuální styl jeho filmů na úspornosti a minimalismu. K pozoruhodným dílům z té doby patří sociálně kritické drama s Tatsujou Nakadaiem, SEPPUKU (Harakiri, 1962), který byl v roce 1963 na filmovém festivalu v Cannes nominován na Zlatou palmu a nakonec oceněn Zvláštní cenou poroty a který už jen upevnil Kobajašiho pozici v dějinách světové kinematografie. Kontrast černých aristokratických kimon a oslnivé bělosti písku nádvoří zde má symbolický smysl.