Béla Tarr 68 let

Béla Tarr je výjimečným filozofem obrazu a kinematografického vyjadřování. Jeho zkušenost zahrnuje důkladné promýšlení různorodých přístupů ke kinematografii od dokumentárních filmů po výrazně komponované fikční obrazy rozpadu žité reality.

Jakkoli konkrétní jsou místa, na nichž se děj odehrává, jako třeba byt v Rodinném hnízdě, v celku režisér zkoumá existenciální rovinu mezilidských vztahů. Duchovní rozměr situací u Tarra umožňuje překročit sdělení o konkrétní sociální či politické problematice a uvažovat univerzálně. Ať už výchozí dramatické situace ukazují soužití manželského páru, bytovou krizi v Maďarsku 80. let 20. století, vesnice, či podvodné chování příslušníků tajné policie, interakce postav nesou tíži nejen společenského dění, ale vůbec lidské možnosti poznat pravdu od klamu a proniknout od konání, které se nějak jeví, k jeho kořenům a k předobrazům archetypálního zla. Zranitelnost postav a křehkost jejich vztahů vždy ukazují k vratkosti a pomíjivosti bezbolestného a nestrádajícího bytí. Zobrazené konkrétní problémy jsou cestou k zobecňujícím úvahám o světě.

V tvůrčím vývoji Bély Tarra vidíme zápas o autenticitu vyjádření vykonstruovaného světa hraného filmu a zároveň promýšlení morální a duchovní situace lidstva. Záhy po svém debutu si kladl otázky po délce záběrů, rytmu, způsobu plynutí času, aby tak dospěl k jedinečnému výrazu. I když jsou pro něj zpracovávaná témata klíčová, jeho hledání a objevy jsou především stylistické. Přesto vidíme výraznou charakteristiku i ve volbě prostředí a postav, které jsou téměř výlučně z nižších sociálních vrstev, zubožené společenskou krutostí, nerovností, podvody a lžemi a z toho plynoucí naléhavé nesvobody.

Vybudování svébytného filmového světa, který se nezříká reference k přirozené realitě, staví Tarr na práci s časem. Motiv navracení se do stejného bodu existenciální bídy brilantně ukazuje stavba jednoho z Tarrových mistrovských děl, osmihodinového Satanského tanga (1994), které vzniklo na motivy stejnojmenného románu Lászla Krasznahorkaiho. Společně s tímto maďarským spisovatelem pak napsali scénář k filmu Zatracení (1987), prvního Tarrova díla, které vzniklo na základě napsaných dialogů. Poetické, přesné a filozofující promluvy postav zůstaly součástí filmového světa Bély Tarra až do posledního filmu Turínský kůň (2011). Práci s časem podtrhuje i typický přístup k obrazu, kterou Tarr hledal v několika filmech, až dospěl k čistému vyjádření kamerou v pomalých plynulých pohybech. Nerezignoval však na vytváření komorních, často až klaustrofobních prostorových představ, které podtrhovaly temné vyznění sekvencí, v nichž se záběry nezřídka střídají skrze prolínačky, aby zdůraznily plynutí času, sjednocujícího různá místa. Tarr je také proslulý precizní prací na hledání lokací, se svým výtvarníkem je schopen procestovat tisíce kilometrů, aby našel vypovídající prostory a kulisy. Práce s místy je jedním z příkladů razantní opozice vůči studiově či až konfekčně vznikající filmové komerci a konformismu, což bylo mimořádně důležité na začátku 90. let 20. století, kdy středo- a východoevropské kinematografie sváděly boj o svoji identitu. Werkmeisterovy harmonie (2000) dovádějí choreografie kamerových pohybů k jednomu z vrcholů kameramanské práce vůbec a součástí Tarrova filmového světa se stává detailní skladební práce s hudbou jakožto silným nositelem významů.