Luciano Salce (1922 - 1989)

Italský režisér Luciano Salce neskrýval překvapení nad tím, že filmy, které on sám považoval za dobré, prakticky nikoho nezajímaly, na druhou stranu italskou kinematografii v 60. a 70. letech zaplnil řadou průměrných titulů, které překvapivě získaly nadčasovou popularitu. Salce pocházel z Říma a původně studoval práva, fakultu ale opustil a přestoupil na Národní akademii dramatických umění, kde získal hereckou průpravu. Ještě za druhé světové války začal hrát v různých divadlech, do závěru války ale spadá také nešťastná epizoda jeho života, kdy vstoupil do armády tzv. Italské sociální republiky, což byl Mussoliniho státní útvar na severu země v době kómatu fašistického režimu. Kvůli tomuto angažmá ve věci fašismu byl Luciano Salce po válce několik měsíců vězněn, pak se jako herec vrátil k divadlu.

V roce 1955 se Salce vrátil do Itálie, znovu hrál divadlo s Vittoriem Gassmanem, menší i větší role opět dostával ve filmu. Z několika desítek snímků, které Salce režíroval, stojí umělecky nejvýše hned ten první, FEDERÁL (Il federale, 1961), příběh řadového stoupence fašistického režimu krátce před koncem války. Další Salceho filmy byly realizovány převážně v komediálním žánru, kdy se režisér prostřednictvím manželských i nemanželských vztahů pokoušel kritizovat stav italské společnosti. Takové filmy byly samozřejmě postaveny na účasti krásných žen, častěji to byla například Monica Vitti (VZAL JSEM SI TĚ Z LEGRACE – Ti ho sposato per allegria, 1967) nebo Sylva Koscina (HERKULOVY PILULKY – Le pillole di Ercole, 1962; JEPTIŠKY – Le monachine, 1965). Mezinárodní obsazení pak angažoval do filmu JAK JSEM SE NAUČIL MILOVAT ŽENY (Come imparai ad amare le donne, 1966).

V době kulminace zájmu o povídkové filmy v šedesátých letech se Salce nevyhnul ani tomuto žánru a s dalšími režiséry se podílel na filmech VELKÁ NEVĚRA (Alta infedelta, 1964), DNES, ZÍTRA, POZÍTŘÍ (Oggi, domani e dopodomani, 1965) nebo KRÁLOVNY (Le fate, 1966). Ve filmu STÁTNÍ PŘEVRAT (Colpo di stato, 1969) podrobil ostré kritice praktiky italského volebního systému, mezinárodnímu publiku ale byla srozumitelnější komedie o strastech majitele soukromé kliniky NEBESKÁ VILA (Il prof. Dr. Guido Tersilli primario della clinica Villa Celeste convenzionata noc le mutue, 1969) s Albertem Sordim v hlavní roli.

V sedmdesátých letech Luciano Salce znovu častěji stál i před kamerou, jak ve vlastních filmech, tak i pod režií jiných tvůrců (SKALPEL V RUKOU BÍLÉ MAFIE – Bisturi la mafia bianca, 1973). Jako režisér se pak v této době zásadním způsobem podílel na zrodu nové hvězdy italské veselohry, Paola Villaggia. Poprvé jej angažoval pro film MÉ DRAHÉ MAMINCE K NAROZENINÁM (Alla mia cara mamma nel giorno del suo compleanno, 1973), nedlouho nato byla na plátno převedena literární postava bojácného bankovního úředníka Uga Fantozziho. Hned první film FANTOZZI (1974) zaujal jen v italských kinech osm miliónů diváků, což pochopitelně vedlo k natočení další bláznivé komedie TRAGÉD FANTOZZI (Il secondo tragico Fantozzi, 1976), s Paolem Villaggiem spolupracoval i na jiných filmech, například v komedii PROFESOR KRANZ, NĚMEC Z NĚMECKA (Professor Kranz tedesco di Germania, 1978) hrál vedle Villaggia také Salceho dávný přítel Adolfo Celi. Vedle filmů s Villaggiem připomeňme také adaptaci osvědčené divadelní předlohy KACHNA NA POMERANČÍCH (L′anatra all′arancia, 1975), opět s Monicou Vitti v hlavní roli.