Jiří Dohnal (1905 - 1984)

Divadelní a filmový herec, jeden z našich předních milovníků 30. a 40. let Jiří Dohnal se 12. srpna 1905 narodil a poté vyrůstal ve vesničce s poetickým názvem Holoubkov u Rokycan. A právě zde si jako dítě vypěstoval svůj vztah k filmu. Dostal totiž promítací stroj a od pojízdného biografu získával kousky poničených filmů, které si slepoval. Za pobavení holoubkovských dětí a dojetí tetiček dokonce vybíral peníze, od dětí 2 haléře, od dospělých 20.

Začal v Rokycanech. Tady mu společnost Alfréda Vladyky svěřila roli číšníka ve frašce Pan farář a jeho kostelník. Dle Dohnalových vlastních slov to nebyl velký úspěch, ale spíš průšvih. Dále dostával v různých společnostech většinou role milovníků.

Ve dvaadvaceti letech divadlo na krátkou dobu opustil (důvodem byla údajně nešťastná láska).Ale vrátil se a začal hrát v kamenných divadlech. V Košicích byl dokonce angažován i do zpěvohry. Dále se přes Plzeň a Bratislavu propracoval až do pražského Národního divadla. To mu bylo 30 let a již měl za sebou první zkušenosti s filmem. Členem činohry ND byl s přestávkou v letech 1944 – 1946 až do roku 1982. Byl obsazován do nejrůznějších her od antických tragédií po současné komedie. Nejenže zahrál desítky rolí (k nejznámějším patřily např. Radius v Čapkově R. U. R., Švanda v Tylově Strakonickém dudákovi, Radúz v Zeyerově pohádkovém dramatu Radúz a Mahulena nebo Klásek a později Ivan v Jiráskově Lucerně), ale dvakrát si tu zkusil i režii (Jiráskovy Kolébky a Průchových Hrdinů okamžiku) a zastával v sezónách 1969/1970, 1970/1971 a 1971/1972 funkci šéfa činohry.

V roce 1933 získal svou první filmovou roli ve snímku U SVATÉHO ANTONÍČKA režiséra Svatopluka Innemanna. „Do filmu se chtěl však dostat již za své plzeňské éry. Tehdy se mluvilo o natáčení Vančurova románu Útěk do Budína. Dohnal proto vyhledal doktora Vančuru, který mu sjednal zkušební snímek. Snímek dopadl dobře, jen mu řekli, že má příliš odstávající uši.“ Tak popisuje Dohnalovy filmové začátky časopis Kinorevue (1940). V několika svých raných filmech má údajně uši přilepené k hlavě pryskyřicí. Později byl jeho handicap zažehnán menší operací. A tak se nakonec objevil v řadě milovnických rolí po boku našich nejznámějších hereček, jako byla Věra Ferbasová (ULIČNICE, 1936; VANDINY TRAMPOTY, 1938; DCERUŠKA K POHLEDÁNÍ, 1940), Zita Kabátová (SVĚTLO JEHO OČÍ, 1936), Eva Gérová (OTEC KONDELÍK A ŽENICH VEJVARA, 1937), Lída Baarová (ARTUR A LEONTÝNA, 1940) nebo Jana Dítětová (KAREL A JÁ, 1942).