Jean-Paul Belmondo (1933 - 2021)

Nesmrtelný symbol nové vlny a nelíčené legrace. Stvořil do té doby neexistujícího, šarmantního a bláznivého hrdinu - ani jednoznačně kladného, ani záporného. Snad právě proto, s jakou přirozeností to provedl, jeho styl postrádal konkurenci, stejně jako dnes nemá nástupce.  

V symbolu Belmondova herectví se pojí tradiční vzdělání s moderní dobou, do níž patřil a zdánlivou bezstarostností nastupujících 60. let. K tomu se přidal jeho neformální vzhled s nímž se mladá generace mohla ztotožnit. To vše z něj pod vedením režisérů nové vlny jako Godarda (Bláznivý Petříček, 1965), Truffauta (Siréna od Mississippi, 1968), Mallea (Zloděj, 1966) nebo de Broky (Muž z Ria, 1963) udělalo hvězdu. Navíc v roce 1960 hrál s Jeanne Moreau v Moderato Cantabile podle scénáře Marguerite Duras. Belmondo nosil tvář nového hrdiny, který je sympatický, bláznivý, odvážný. Končila tím právě doba dokonalých hrdinů klasických filmů s klasickým herectvím a vzhledem. Navíc jeho postavy, zejména ty na počátku 60. let k divákům promlouvaly s až nesrozumitelným akcentem darebáků pařížského předměstí, které si synek z lepší rodiny pečlivě nastudoval. Ve filmech z 90. let z něj však už mnoho nezbylo. Jean-Paul tehdy začal natáčet jeden film za druhým, protože pořád doufal v divadelní kariéru a snad přímo nedočkavě s každým dalším snímkem očekával filmový neúspěch. Jaké překvapení, že ten se pořád nedostavoval.

Od  doby U konce s dechem, tedy v rozmezí dvou let stačil hrát ve 14 filmech, pak natočil s Philippem de Brokou historického Cartouche (1962), kde se čistě legrační scény střídaly s jímavě dramatickými okamžiky. Tady poprvé dostal příležitost k několika kaskadérským kouskům, které bral tehdy devětadvacetiletý Belmondo jako výzvu. Vždyť kdysi dávno se chtěl stát boxerem, jen tuberkulóza v jeho šestnácti mu sen překazila. V tomto snímku se tedy zrodila další hvězda, Bemondo - kaskadér. Kaskadér, který nikdy nezapomínal na to, být hercem. V bláznivé komedii Clauda Zidiho z roku 1977 si zahrál přímo dvojroli svérázného kaskadéra Mika Gauchera a filmového herce v růžovém, Bruna Ferrariho. Byl pověstný obrovským nadšením pro ty nejbláznivější a nejnebezpečnější akce, které mu tu a tam vynesly pár vážných úrazů. Ten poslední byl z natáčení Bezva finty (1985), respektive její upoutávky pro televizi, jíž následovala roční rekonvalescence. Kaskadérské kousky spojují - samozřejmě vedle humorných okamžiků - většinu jeho rolí, ve kterých býval buď pronásledovatelem nebo pronásledovaným. V každém případě byl stále v pohybu. Snad s žádným jiným hercem si nikdo nedovolil natočit honičku bezmála tak dlouhou jako polovina celého filmu a přitom neubrat na napětí a dynamice. A co víc? Právě jeho zásluhou spatřujeme pravé hrdiny taky ve smolařích a nešicích. Je tomu tak proto, že ačkoli se chová komicky do směšnosti má daleko.

Je libo vlakovou loupež, tajné informace nebo snad bankovní přepadení?