Lino Ventura (1919 - 1987)

Vyznavač muzeí, galerií, turistických průvodců, historických památek. Nadšený cestovatel, gurmán, sportovec a milovník filmů. Legendární herec a prosazovatel moderní péče o handicapované ve Francii.

Francie a Itálie mu byly dvěma vlastmi, v Parmě se narodil a nikdy nepřestal cítit italské kořeny, v Paříži vyrůstal a založil rodinu, ve Francii se stal slavným. Kdykoli však hrálo italské fotbalové mužstvo proti francouzskému, cítil se fanoušek tohoto sportu docela nešťastný. Dokonce přijal jen italské ocenění, nejvyšší vyznamenání pro Francouze - Čestnou legii z rukou prezidenta Chiraca nakonec za oba převzala jeho žena Odette, s níž strávil padesát let. V příběhu jako z pohádky, který Venturu odlišuje od ostatních životů ze světa umění, se se svou budoucí ženou setkal v šestnácti letech. Oba pracovali v pařížské cestovní kanceláři, mladý Ital s už bohatými životními zkušenostmi se tam dostal až k pozici pomocného účetního. Pracovní příležitosti střídal už od svých deseti let, aby pomohl své matce Luise, která přijela do Paříže za manželem, ale brzy se s ním rozešla. Nikdy se nenaučila pořádně francouzsky, pracovala jako hotelová pokojská a Lino, který se ve škole moc nezdržel, pracoval jako mechanik, prodavač novin, potravin nebo hotelový sluha. Za každý ušetřený frank spěchával do kina. O svém otci se nikdy nezmiňoval, celý život se však s dojetím vracel do Parmy, kde se 14. července 1919 narodil a do svých osmi let vyrůstal u babičky. S kamarády prožíval dětské hry v tajemných podzemních chodbách, vydávali se do starých zahrad vévodského paláce a v šeru se schovávali mezi sochami a labyrinty zeleně. Snad tady se utvářela citlivá duše chlapíka se zápasnickou vizáží. Pravidelně se účastnil parmských slavností a jako uznávaný herec recitoval báseň o padre Linovi, dobrodinci a duchovním správci tamější věznice, kterého v dětství znal a velmi obdivoval.

Cesty s manželkou po Itálii, jejích památkách a galeriích si oblíbil až jako sebejistý, starší herec. Radost z umění k němu tehdy mohla proniknout silněji, než v dobách profesionálního zápasníka ve volném stylu řecko-římského zápasu a organizátora utkání. V mládí jakkoli miloval film nikdy nepomyslel na herectví. Jako většina lidí, řešil existenční problémy za války. Oženil se v lednu roku 1942 a měsíc nato odjížděl ke své vojenské jednotce na Slovinsku. Rok na to se jako dezertér vrátil do Paříže, kde se skrýval a jeho žena pracovala v obchodě. S ostatními zápasníky tajně trénoval. Nikdo ho neprozradil už proto, že jakýkoli profesionální sport byl zakázaný. Po válce manželka založila firmu na výrobu dětských oděvů a Lino Ventura  pracoval jako její obchodní zástupce, ačkoli zápasil ve Francii, Anglii, Švýcarsku a v únoru 1950 se stal mistrem Evropy. V roce 1953, jeho sportovní kariéru přerušila komplikovaná zlomenina nohy při jednom ze zápasů. Už nikdy se do ringu nevrátil, začal s organizováním zápasů a obchodů se smlouvami zápasníků. Zanedlouho se mu ozval kamarád z doby, kdy se ženou pracovali v cestovní kanceláři. Nestýkali se, ale sportovní kariéra Ventury se nedala přehlédnout, byl podle něj ten pravý pro roli v Nesahejte na Prachy (Touchez pas au grisbi, 1953) s Gabinem a Jeanne Moreau, která za roli dostala 750 000. Obyčejný, navíc svérázný člověk Lino Ventura smíchem reagoval na několik stran ve scénáři, které by se měl naučit zpaměti. Řekl rázné ne světu, který se mu zdál být směšný. To jakoby filmaři neslyšeli, tak s ironií požadoval milion místo slíbených sto tisíc. Dostal ho a roli natočil. Byl však přesvědčený, že jde o výjimku.

Od gangsterů k policajtům a nakonec ke komediím.