Suzy Delair (1917 - 2020)

Suzy Delair jako herečka patřila ve čtyřicátých a padesátých letech k velkým hvězdám francouzského filmu, její doménou byl ale především zpěv, v němž dosáhla úspěchů coby interpretka muzikálových a operetních melodií. Narodila se jako Suzanne Pierrette Delaire na Silvestra v roce 1917 v Paříži do chudých poměrů. Její rodiče z ní chtěli mít zdravotnici, nejlépe porodní asistentku, Suzanne ale od dětství obdivovala svět divadla a filmu. Z domova odešla jako velmi mladá a začala zpívat v kabaretech, již v patnácti letech debutovala také na stříbrném plátně. V bezejmenných epizodách se objevila ve filmech CÍSAŘSKÉ FIALKY (Violettes impériales, 1932) a DÁMA OD MAXIMA (La dame de chez Maxim's, 1932), drobné herecké úkoly na ni pak v průběhu třicátých letech na ni čekaly v několika dalších filmech. Jako divadelní herečka se věnovala především hudebnímu žánru v divadle Bouffes-Parisiens nebo v populárním bulvárním stánku Bobino.

Práce pro film nebyla nikdy pro Suzy Delair stěžejní, což lze doložit poměrně malým počtem natočených filmů, s přehledem se ale pohybovala v komediálním i dramatickém žánru a svým atraktivním zjevem i přirozeným hereckým projevem ozdobila několik významných filmařských počinů poválečné kinematografie. Vedle spolupráce s jinými režiséry znovu točila s H. G. Clouzotem. Jejich společný film NÁBŘEŽÍ ZLATNÍKŮ (Quai des Orfèvres, 1947) patří k milníkům poválečného francouzského filmu, mimořádný komerční úspěch a mezinárodní festivalové trofeje utvrdily pozici Suzy Delair jako jedné z předních hereček. Vzhledem k tomu, že v tomto filmu hrála zpěvačku, mohla zde také poprvé na plátně uplatnit své pěvecké nadání. Vzápětí ale následoval rozchod s Clouzotem (ten se později oženil s herečkou Vérou Gibson-Amado).

V následujících letech točila Suzy Delair jen zřídka, mezi jmény režisérů, s nimiž spolupracovala, ale můžeme vidět slavná jména jako Christian-Jaque, Jean Boyer nebo Gilles Grangier. Zmínku si zaslouží zfilmovaná verze Zolova románu GERVAISE (1956) režiséra Reného Clémenta, která zaznamenala značný úspěch u diváků. K práci před kamerou se Suzy Delair vrátila po několika letech se slavným filmem ROCCO A JEHO BRATŘI (Rocco e i suoi fratelli, 1960), po další přestávce se mihla ve velkoryse pojatém válečném eposu HOŘÍ PAŘÍŽ? (Paris brule-t-il?, 1966). Mezitím ale vytvořila další hlavní roli v komedii KLEC PRO MALÉ PTÁČKY (Du mouron pour les petits oiseaux, 1962). Výrazným způsobem se naposledy divákům kin připomněla v komedii DOBRODRUŽSTVÍ RABÍNA JÁKOBA (Les aventures de rabbi Jacob, 1973), jejíž mimořádný úspěch zajistil především Louis de Funes v hlavní roli (Suzy Delair zde hrála jeho manželku a její participaci na filmu si vyžádal osobně režisér Gérard Oury).

Těžiště své práce měla Suzy Delair nadále hlavně ve zpěvu, ve čtyřicátých letech natočila několik úspěšných písní skladatele André Horneze, úspěch slavila v Offenbachově operetě Pařížský život (v průběhu několika let na jevištích Théâtre du Palais-Royal a Odéon-Théâtre de France), dobové popularitě se těšily i písně z filmu LADY PANAME (1950), kde opět hrála hlavní roli. Suzy Delair nahrávala v rozhlase, řadou hudebních snímků na gramofonových deskách zpopularizovala také tvorbu Jacquese Offenbacha, mimořádného úspěchu dosáhl projekt Tři valčíky, jako zpěvačka absolvovala také několik úspěšných zahraničních turné. Před kameru předstupovala již jen výjimečně, podílela se na několika seriálech a inscenacích v televizi, naposledy se objevila v televizním seriálu RUDÝ VĚK (L'age vermeil, 1984). Krátce nato ukončila všechny veřejné aktivity a od poloviny 80. let žije v soukromí.