Jean Marais (1913 - 1998)

„Umění mě přitahuje a fascinuje. Kladu umění příliš vysoko, než abych si myslel, že jsem umělec.“  Život francouzského umělce v pravém smyslu toho slova je opředen tolika záhadami a nejasnostmi, že tajemnější osobnost ve světě filmu budete hledat jen těžko. Nelze jej zjednodušovat jen do úvah zda byl orientován skutečně homosexuálně nebo vlastně bisexuálně a zda byl dobrým hercem špatných filmů nebo naopak. Jeho mnohem složitější život spadá do období prvních větších experimentů zázraku jménem zvukový film a do doby největší slávy klasických romantických hrdinů. Pro jedny největší francouzský herec 20. století, pro jiné jen zajímavá tvář, která se proslavila díky Jeanu Cocteauovi. Proč se ale stal hrdina naivních příběhů legendou? Nebyla jeho osobnost přesně tím pravým, co dokázalo z rytíře de Lagardère (Hrbáč), Edmonda Dantèse (Hrabě Monte-Christo), Sigognaca (Kapitán Fracasse), rytíře de Neuville (Ve službách krále), markýze Rodolpha (Tajnosti Paříže) nebo d‘Artagnana (Železná maska) udělat ideály tajemných, historických a romantických příběhů?

Od dětství se rád převlékal, většinou za ženu, obdivoval teatrální výstupy své matky, chodil s ní na první hollywoodské filmy s Douglasem Fairbanksem, jr. a miloval jeho filmy o osudech Robina Hooda a d´Artagnana, hrál loutkové divadlo, šil ženské šaty, líčil se k nim. Nepřevtěloval se do rytířů, ale do hrdinek dobrodružných románů. Jednoho dne do divadla Atelier na Montmartru vstoupil zadním vchodem a roznesl svoje fotografie po filmových producentech. Rozhodl se, že bude hercem. Tehdy však ještě nebyl schopen sledovat svoji kariéru za každou cenu, takže odmítnul společnost homosexuálního režiséra L´Herbiera a získával sotva postřehnutelné štěky. V divadle to nebylo o nic lepší, dokud do jeho šatny nevstoupil Jean Cocteau. Roku 1937 se tak zrodila dokonalá vazba velkých osobností.

„Pro mě homosexualita v běžném životě nepředstavuje žádný problém.“

Podle Maraisových vzpomínek byla první návštěva do světa sexuality homosexuální, když se o něj starali matčini milenci. Potkával však i prostitutky z Montmartru. Při natáčení Postele s nebesy prožil intenzivní vztah s herečkou Milou Parely, chtěl se s ní oženit, namaloval její portrét, čímž vyznamenával jen skutečně blízké. Když na konci sedmdesátých let vydal knihu „Pohádky“, hned první z příběhů se jmenoval Mila, jako krásná princezna toho jména. Výčet vztahů Jeana Maraise nám rozhodně neusnadní chápání jeho osobnosti. Spíš naopak. Nejjasnější byl právě jeho vztah s Jeanem Cocteauem, jedním z největších umělců své doby. Podle všeho skutečně prožili lásku na celý život, i když v posledních letech žili každý svůj příběh. Jean Cocteau se narodil v roce 1889, takže byl dvakrát starší než Marais. Vedle Cocteaua Marais poznával malíře Picassa nebo Modiglianiho, návrhářku Coco Chanel a mnohé další. Výrazná osobnost Cocteaua byla dokonale obklopena tajemností, byl homosexuál, jako populární bohém kouřil opium, psal básně, divadelní hry, kreslil, maloval, navrhoval výpravy pro balet i drama. Pozval čtyřiadvacetiletého Maraise na konkurz do svého Krále Oidipa a spatřil v něm zřejmě také talent. Od té doby hrál Marais ve všech pěti celovečerních filmech, které Cocteau režíroval a ve dvou dalších, pod nimiž byl Cocteau podepsán na místě scénáristy (Věčný návrat, Kněžna de Clèves) hrál také. Na divadle to bylo jedenáct her, které měly něco společného s Cocteauem. Přitom za svůj život vytvořil Jean Marais třicet osm velkých divadelních rolí. Z období jejich dokonalé lásky, o níž se ve vzpomínkách obdivně zmiňují všichni, co je poznali, zbylo množství dopisů, jež básník psal svému milému. Psával mu je, jako své inspiraci, věřil v Maraise jako herce, trávili spolu nekonečné chvíle na venkově, vedli nekonečné diskuse, malovali. Doplňovali se a inspirovali navzájem, Marais v něm spatřoval otce, kterého neměl a Cocteau dokonce uvažoval o sňatku s Maraisovou matkou, aby jej mohl mít za syna.