Wojciech Jerzy Has (1925 - 2000)

„Kdyby se Wojciech Has stal malířem, jistě by byl malířem surrealistou. Jistě by přemalovával antické objekty se všemi jejich doplňky a stavěl by je k sobě v neobvyklých kompozicích.“ Aleksander Jackiewicz

V letech 1947 – 1955 natočil celkem 10 krátkometrážních dokumentárních a vzdělávacích filmů. Prvním z nich byl snímek ULICA BRZOZOWA (Březová ulice, 1947), který Has natočil spolu se Stanislawem Rózewiczem a který je považován za jeden z klíčových poválečných polských dokumentárních filmů. Svůj název má podle jedné z předních linií Varšavského povstání. V roce 1950 pak natočil impresivně laděnou vzpomínku na město Krakov v časech jeho dětství s názvem MOJE MIASTO (Moje město). Záběry ukazují především běžný život rušných ulic než krásy krakovských pamětihodností. Osobnostnímu rázu filmu nahrává také sentimentální autorský komentář. Has zde používá mimo jiné sesbírané záběry Krakova přímo ze třicátých let. V tomto období natočil také jeden nedokumentární krátký film HARMONIA (Harmonie, 1948) o malém chlapci toužícím získat akordeon visící v antikvariátě naproti jeho domu.

Po těchto začátcích debutoval Has v roce 1957 svým celovečerním filmem PĘTLA (Smyčka). Hned svým následujícím filmem POZEGNANIA (Požehnání, 1958) získal cenu FIPRESCI na Mezinárodním filmovém festivalu v Locarnu. Následně točil 4 roky po sobě vždy jeden film, z nichž tím posledním z roku 1962 s názvem JAK BÝT MILOVÁNA (Jak być kochaną) posbíral znovu několik cen po filmových festivalech a zároveň v podstatě uzavřel své druhé filmové období. Jeho nejslavnější filmy sice patří k Polské filmové škole, ale byly stylisticky odlišné než filmy ostatních režisérů, mají svou unikátní poetiku, která je Hasovi vlastní. Následujícím obdobím dokázal své přednosti a stal se světoznámým režisérem. Roku 1964 natočil historický snímek s prvky surrealismu RUKOPIS NALEZENÝ V ZARAGOZE (Rękopis znaleziony w Saragossie), tříhodinový příběh o cestách velitele gard Alfonse van Wordena španělskými prériemi. Film překvapuje svou rozsáhlostí, atmosférou na pomezí snu a reality a několika příběhovými liniemi. V druhé části se film vyprávěním hrdinů rozvětví až v pětinásobných flashbacích, které se navzájem střídají a doplňují, až splynou samy do sebe. Sám režisér o filmu řekl: „Struktura je redukována do jediného narativního sledu. Je to montážní hra povznesená téměř na level absurdity. Nezesměšňuje to náš navyklý dramatický pořádek při sledování filmů?“ Do filmu byly obsazeny tehdejší hvězdy polského filmu v čele se Zbigniewem Cybulským v hlavní roli či Gustawem Holoubkem v jedné z rolí vedlejších. Luis Buñuel, který je známý tím, že málokdy viděl některý film více než jednou, údajně Rukopis shlédl hned třikrát. Zajímavostí je také to, že je to jeden z mála filmů, ve kterém Cybulski hraje bez svých temných brýlí. Kromě Buñuela jmenovali Rukopis jako svůj oblíbený také Francis Ford Coppola a Martin Scorsese, který sponzoroval jeho restaurování. David Lynch prohlásil, že snímek je „…zároveň hrůzný, erotický a zábavný… je jednou z matek kinematografie.“ Has poté pokračoval dobře přijatými snímky SZYFRY (Šifry, 1966) a LALKA (Panenka, 1968) a v roce 1973 natočil adaptaci fantasy povídky Bruna Schulze s názvem SANATORIUM POD KLEPSYDRA (Sanatorium na věčnosti). Jedná se o vizuálně rafinovanou a poetickou cestu skrze časové spirály. Oproti předloze Has přidal sérii reflekcí Holokaustu. Has vlastně předlohu četl s vědomím Schulzovy tragické smrti během 2. světové války.

Has natočil ještě 4 filmy v osmdesátých letech, například HŘÍŠNÍKOVY SOUKROMÉ PAMĚTI (Osobisty pamietnik grzesznika... przez niego samego spisany, 1986) a svůj poslední snímek NIEZWYKLA PODRÓZ BALTAZARA KOBERA (Protivenství Baltazara Kobera, 1988). V roce 1989 se stal děkanem Katedry režie na Vyšší státní vysoké škole filmu, televize a divadla v Lodži, poté byl až do roku 1996 děkanem celé školy. V roce 1999, rok před svou smrtí, dostal Polskou filmovou cenu za celoživotní výkon. Jeho filmy by se daly také zařadit do dvou škatulek – tou jednou jsou filmy vizionářské formy, ve kterých nejčastěji užíval motivu nějakého putování, druhou jsou pak intimní psychologická dramata – např. Požehnání, Jak být milována, Šifry a Smyčka.