Karel Dostal (1884 - 1966)

Syn herečky Národního divadla Marie Horské a bratr herečky Leopoldy Dostalové a režiséra a spisovatele Adolfa Dostala byl celý svůj život nesmírně umělecky činný. Tak jako byla jeho sestra Leopolda jedním z hlavních hereckých pilířů činohry Národního divadla, byl Dostal takovým pilířem na poli režisérském. Po absolvování České reálky v Praze studoval čtyři semestry na filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Příležitostně hrával ochotnicky divadlo a v roce 1904 vystoupil poprvé profesionálně ve Smíchovské Aréně. Ve stejné době publikoval své první verše v duchu doznívající dekadence. Po absolvování Vysoké školy divadelního umění herce E. Reichera v Berlíně působil nějaký čas v Německu a Rakousku (Meiningen, Düsseldorf). V roce 1915 byl mobilizován a později na italské frontě zraněn. Těsně před koncem války se stal členem Nového vídeňského divadla.

Karel Dostal celý život potlačoval herecký talent na úkor práce režisérské. Přesto jeho většinou menší role nebyly bezvýznamné. Subtilní, štíhlý a vysoký herec s ušlechtilou tváří, vybaven dokonalou kulturou hlasu a pohybu, hrával většinou aristokraticky zjemnělé nebo ironicky nadřazené postavy, často skeptické, vyšinuté nebo jinak se odlišující od běžného průměru. Takovými rolemi byly např. Kirillov (Dostojevskij - Běsové) nebo Don Quijote de la Mancha (Cervantes - Rytíř smutné postavy). Jako režisér se snažil po vzoru německého divadla vnášet do toho našeho vysokou úroveň jevištní řeči a stylovou určitost pohybu. Stal se jednou z vůdčích režisérských osobností českého divadla meziválečného a válečného období. Vybíral si převážně hry s vážnou tématikou, ať už to byly hry filosoficky podnětné nebo politicky zaměřené, což činil především v době narůstající hrozby nacismu. Tím se dostával často do konfliktu s vedením Národního divadla, které mělo v tomto směru zdrženlivější postoj. Jeho inscenace Čapkových her Bílá nemoc, Matka a R.U.R. v letech 1937 - 1939 se staly již v době reprízování legendárními.

Ve filmu hrával převážně vedlejší postavy stejného typu jako na divadle, tedy především panovníky, šlechtice, vysoké státní úředníky a jim podobné role. Poprvé to bylo v komedii Gustava Machatého NAČERADEC, KRÁL KIBICU z roku 1932, kde vytvořil roli soudce. Po několika menších rolích se od poloviny 30. let začal objevovat převážně už jen ve filmech vyšší hodnoty. Z té doby určitě stojí za zmínku jeho ministr propagandy v BÍLÉ NEMOCI (1937), Maharadžův sekretář v burianovské komedii TŘI VEJCE DO SKLA (1937), císař Rudolf II. v kostýmní komedii CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH (1938), generální ředitel Rudolf Unger v KOUZELNÉM DOMĚ (1939) Otakara Vávry, viceprezident Northon v dramatu Martina Friče MUŽ Z NEZNÁMA (1939), hudební kritik König ve Vávrově TURBINĚ (1941) nebo lékař Drážďanské opery v TANEČNICI (1943) Františka Čápa. Netradiční roli mu poskytnul mistr těchto experimentů Martin Frič ve svém dramatu BARBORA HLAVSOVÁ (1942), roli vesnického řezbáře Lukáše Hlavsy, bratra titulní postavy v podání Terezie Brzkové. Z poválečných rolí zmiňme např. lichváře Chazaje v PODOBIZNĚ (1947), nebo profesora chemie v KRAKATITU (1948).

Stejně jako se Růžena Šlemrová nehodila do kostýmu traktoristky, nehodil se Karel Dostal do kostýmu dělníka v montérkách. A tak po roce 1948 rolí výrazně ubylo. Byly tu ale historické a životopisné filmy Václava Kršky a v těch se Dostal skvěle uplatnil. Tyto role se tak staly téměř jediné, které Dostal ve filmu v té době vytvářel. Poprvé to byl houslista Niccolo Paganini ve filmu HOUSLE A SEN (1946). Následovaly kníže Alfred Windischgrätz v dramatu REVOLUČNÍ ROK 1848 (1949), primátor v POSLOVI ÚSVITU (1950), profesor Woltmann v MIKOLÁŠU ALŠOVI (1951) a spisovatel Josef Wenig v životopisném snímku Z MÉHO ŽIVOTA (1955). Po pětileté přestávce se Dostal objevil ve filmu naposledy a to v dramatu POCHODNĚ (1960) jako továrník.