Růžena Havelská (1875 - 1936)

Růžena Kolárová – Havelská se narodila 19. května 1875 v Praze do umělecké rodiny významného člena Prozatímního a též Národního divadla v Praze, herce, režiséra a kostýmního výtvarníka Františka Karla Kolára (1829 – 1895), vlastním jménem Franz Bartolomeus Ignac Kolarz. Není proto divu, že se zhlédla v rodinné tradici. K herectví se soukromě připravovala u Josefa Šmahy. Jako host se poprvé zjevila ve smíchovské Aréně (1892). V dalších létech prošla brněnskou divadelní společností Vendelína Budila (1892 – 1893). Stejně jako většina členů její rodiny, tak i ona se stala mnohaletou členkou činohry pražského Národního divadla (1894 – 1926), odkud odešla až po svém penzionování.

Připomeňme si její kreace Myšky („Myška“), Marie („Mlynář a jeho dítě“), Jiřiny („Primátor“), Bedřišky („John Gabriel Borkman“), Sestry Marietty („Marie Calderonová“), Anděly („Panenské sliby“), Naniny („Dáma s kaméliemi“), Zuzky („Gazdina roba“), Paní Kruthové („Průkopnice“), Záhorové („Žně“), Baby Kroutilové („Povodeň“), Paní Pearceové („Pygmalión“), Zuliky a Běleny („Strakonický dudák“), Štěstěny („Lumpacivagabundus aneb Ludrácký trojlístek“), La Rousotte („Madame Sans – Gene“), Mary a Anny („Katakomby“), Jeníka („Paleček“), Anděly („Panenské sliby“), Marky („Fedora“), Balandy („Cesta kolem světa v 80 dnech“), Herečky („Cyrano z Bergeracu“), Paní Claude („Lakomec“), Dcery („Pro dítě“) apod.

Z dalších inscenací vynikla například „Gejša“ (Nami), „Každý něco pro vlast“ (Voříšková), „Na letním bytě“ (Panská), „Servus“ (Běta), „Z české domácnosti“ (Božena), „Zaza“ (Simona), „Pařížský román“ (Paní de Luce), „Cizinka“ (Paní Calmeronová), „Potopený zvon“ (Třetí lesní ženka), „Byl jednou jeden král“ (Děvče), „Třetí zvonění“ (Služka u purkmistrů), „Maryša“ (Maryšina babička), „Děti kapitána Granta“ a „Cop“ (Služka), „Revizor“ (Žena Korobkina), „Ustupte ženám!“ (Slečna Irena), „Červ“ (Anna), „Můstek“ (Viktorka), „Její otec“ (Melánie), „Jánošík“ (Matka), „Jan Hus“ (Máří), „Pražský flamendr“ (Havrdová), „Čekanky“ (Marie) aj. Patřila mezi nejvytíženější herečky (ale jen epizodek) Národního divadla své doby.

Jen jednou získala Růžena Kolárová – Havelská možnost uplatnit se v české kinematografii. V jednom z mála dochovaných projektů filmové společnosti ASUM Anduly Sedláčkové (kolegyně z divadla) a Maxe Urbana KONEC MILOVÁNÍ (1913) přetvořila pod režijním vedením Otakara Štáfla a Maxe Urbana starší přítelkyni Ireny (Andula Sedláčková). Zahrála si (ve věku třiceti osmi let) po boku dalších spoluherců Národního divadla Miloše Vávry, Anduly Sedláčkové, Jarmily Kronbauerové, Aloise Sedláčka, Emy Kronbauerové a dále i Otakara Štáfla a Václava Nykysy. Za kamerou stál i majitel společnosti a režisér Max Urban, který byl i s manželkou Andulou Sedláčkovou autorem původního námětu. Po odchodu na odpočinek se také často věnovala rozhlasové činnosti v různých dramatizacích a hrách.