Marie Laudová-Hořicová (1869 - 1931)

Marie Laudová (později provdaná Hořicová) se narodila 16.8.1869 v Mladé Boleslavi. Byla babičkou filmového režiséra Elmara Klose. Začínala jako ochotnice v karlínském Pokroku a učila se u německé pražské herečky Versingové-Hauptmannové.Ovlivnila ji i tragédka Otýlie Sklenářová-Malá. Roku 1889 byla angažována do Národního divadla, zejména v oboru heroina a salónní dáma (Šalda o ní napsal, že ztělesňovala na scéně "salónní ženskost,respektive dámskost"), pro který měla předpoklady v "junonické postavě" (Vrchlický),oblíbené v době secese a zvučném altovém hlasu,který zachytily desky České akademie z roku 1929 (3 monology Vrchlického-Fibichovy Hippodamie s klavírním doprovodem a "rozbor"=hledání hlavní emoce ztělesněné hrdinky). Měla však i smysl pro humor a vynikala v konverzačních komediích jako je Sardouova Madame-sans-gene (v Divadelním oddělení Národního muzea mají její obraz v této roli.)

Její výuku zúročila např. Jiřina Štěpničková (viz Kazda J.:Realistické divadlo? 1945-1991,Praha 2005,s.16-17). Bibliografie o ní a výčet rolí viz Národní divadlo a jeho předchůdci (...),Praha 1988. Němý film OKOVY, kde hrála statkářku Vítězovou se sice nedochoval, ale v civilu je pěkně zachycena v NFA na filmovém dokumentu bratří Deglů Herecké slavnosti (1918) mezi svými kolegy a spisovateli na Žofíně. Způsob její ilustrativní výtvarné gestikulace,vázané na hlasovou gradaci,předvedla Vlasta Fabianová v monologu Faidry ve filmu Báječní muži s klikou,kde je také ukázán způsob výuky gest před zrcadlem.