František Horák, vlastním jménem František Švancara, se narodil 2. února 1917 v Míchově u Boskovic. Byl ženatý s divadelní dramaturgyní Dagmar Rybínovou (2. června 1926 – 19. března 1995), po sňatku používal manželčino jméno jako František Rybín. Započal se studii, ale okouzlilo ho umění a divadlo, kvůli němuž musel záhy odejít z domova.
Pro Horákovo herectví byla typická vysoká štíhlá postava, propracovaná mimika obličeje s výrazným výrazem i pohledem očí a zejména důraz na hlasový projev s výslovností. V Realistickém divadle ztvárnil např. role Boleslava v „Boleslavovi I.“, Merkucia v Shakespearově „Romeu a Julii“ či samotného Mistra Jana Husa ve stejnojmenné hře „Mistr Jan Hus“ od buditelského a obrozeneckého spisovatele a také kočovníka Josefa Kajetána Tyla.
Do československé kinematografie, kde získal pouze málo příležitostí, vstoupil velkou rolí pražského husitského kazatele a revolucionáře Jana Želivského v dramatech Otakarech Vávry JAN ŽIŽKA (1955) a PROTI VŠEM (1956), která se stala jeho jedinou nejznámější a nejhodnotnější postavou u diváků. Byla však politicky poznamenána a zprofanována. Zejména drama PROTI VŠEM (1956) u návštěvníků kin proslula objevením „papírových“ kamenů či náramkových hodinek na rukách nebojácných husitských bojovníků v patnáctém století.
Mezitím se objevil v krátkometrážních snímcích Filmové fakulty Akademie múzických umění v Praze V ULICI JE STARÝ KRÁM (1955) režiséra Jana Valáška, kde se uvedl jako mladý tesař a ŽIVOT JE SILNĚJŠÍ (1955) Jaroslava Hužery, v postavě vězně Tondy. Tyto postavy však v jeho herecké kariéře vůbec nic neznamenaly.