Inka Zemánková (1915 - 2000)

Inka Zemánková se stala naší první jazzovou zpěvačkou a vypadalo to, že z ní bude velká hvězda. Její kariéru však narušili nejprve nacisté, posléze komunisté. Krásná zpěvačka působila jako opravdová hvězda srovnatelná s těmi americkými. Potrpěla si také na luxusní oblečení a vždy byla perfektně upravená. Doopravdy šťastná prý byla jen na jevišti, když mohla zpívat a tleskalo jí publikum. Byla to její největší odměna za to, že se s ní jinak život vůbec nemazlil. Posuďte sami - když jí byly pouhé dva roky, zemřel jí otec. Maminka se sice znovu vdala, ale manželství zrovna neklapalo. Inka navíc dostala do vínku silnou krátkozrakost a šilhavost, byla hubená až vyzáblá a jako dítě měla do krásy dost daleko. Pamětníci se shodli na tom, že Inka byla vždycky tak trochu záhadná a jako by žila pod neustálým napětím. To vše mohl být důsledek právě nepříliš utěšeného dětství. Na druhou stranu už jako holčička pronikla na prkna Slovenského Národního divadla, kde ji přijali jako elévku do baletu - to když se s maminkou odstěhovala do Bratislavy. Sotva ale dokončila školu, maminka jí zemřela, a Inka zůstala úplně sama - bez rodičů a bez střechy nad hlavou. Naštěstí se objevila pomoc v podobě rodiny Zemánkových, kteří byli přátelé maminky. Jejich nejstarší dcera si Inku odvezla do Prahy a nabídla jí společné bydlení.

Kdykoli později vyprávěla o tomto údobí, zasazovala ho doprostřed války, ale ve skutečnosti to muselo být mnohem dřív. Jenže Inka uváděla jako datum svého narození 4. srpen 1925 a to měla i v občanském průkazu, takže na začátku protektorátu by jí bylo teprve čtrnáct let. Existuje však fotografie z roku 1938, kde dospělá zpěvačka sedí mezi členy orchestru v podřepu před letadlem, kterým mají odlétat do Zlína. V cestovním pase měla uvedený rok 1915, který by spíš odpovídal realitě.

Měla snad v sobě jakousi fóbii ze stárnutí, anebo trpěla přímo nějakou duševní nemocí? Podobný zmatek totiž panoval i v jejích jménech: Narodila se jako Anna Inez Koníčková, dívčí měšťanskou školu snad navštěvovala pod jménem Anna Macháčková, po smrti maminky přijala jméno Zemánková. Když se v roce 1944 vdala za úředníka Václava Holuba, jmenovala se po něm Holubová, a po druhém sňatku byla pro změnu zase Bednaříková. Pro hudební svět však stále byla Inka Zemánková. Okouzlující, jedinečná. Ne každý ale o ni mluvil hezky. Ozývaly se i hlasy, že je divně nervózní, že jeden den vypadá skvěle, a jindy je jak vyměněná, a že asi bere kokain. Nicméně zájem o ní projevovali ti nejlepší kapelníci, mezi nimi i tehdy začínající Karel Vlach, a ti dobře věděli proč. S Vlachem nějaký čas zpívala, ale protože neměl ještě žádné valné příjmy, málo jí platil. A to Ince, která dbala na luxusní garderobu, nemohlo stačit. Přešla tedy zase zpátky do pražské kavárny Vltava a vystupovala s orchestrem Jaroslava Maliny, který jí dal stálou smlouvu. Z těch dob ráda vzpomínala na okouzlujícího zpěváka Standu Procházku, který byl podle jejích slov milý, pohledný a za všech okolností dokázal být zábavný. A to se za války obzvlášť cenilo.

Když už jí přestala vyhovovat zakouřená kavárna, přijala nabídku Járy Kohouta a přešla do jeho Divadla U Nováků. Na čas se tam stala druhou subretou. V roce 1944 se Inka vdala za Václava Holuba a odstěhovala se s ním do Liberce. Ještě stále vystupovala s velkými swingovými orchestry a měla úspěch. Jenže pak přišla změna politických poměrů a zpěváky přezkoumávala komise, který měla posoudit, nakolik jde interpret s dobou. Inka tím sítem neprošla. Předváděla prý zápaďácké manýry, luskala prsty, pohupovala se v bocích, a na to údajně nikdo nebyl zvědavý. Inka se k verdiktu postavila statečně - udělala si kurz traktoristky a několik let se takhle živila u jednoho zemědělského družstva. Když se nedočkala dětí, vrhla se z přemíry energie na horolezectví a každou volnou chvilku trávila někde ve skalách.