Marie Podvalová (1909 - 1992)

„…Hlasově skvělá, nevšedních schopností technických a vzácně přirozeného nadání pro dramatický výraz, postavou i tváří krásný jevištní zjev…“

Stala se operní sólistkou v brněnském Národním divadle (1935 – 1937) a po pohostinském vystoupení (Milada v „Daliborovi“) získala angažmá v opeře Národním divadle v Praze (1. srpna 1937 až 1. srpna 1978), z něhož odešla po dlouhých čtyřiceti letech na odpočinek. Už od svých studentských let se čile věnovala prezentaci písní, oratorií a kantát na koncertních podiích. Hostovala v zahraničí se zájezdy opery Národního divadla a i samostatně. Marie Podvalová se stala mimořádnou pěvkyní své generace, jež disponovala zvučným, silným a dramatickým sopránem, sličným zjevem, postavou a hereckým umem.

Největší vliv na Marii Podvalovou měli v začátcích dirigenti Václav Talich a Zdeněk Chalabala, díky nimž se stala na dvě desítky let největší operní interpretkou dramatických a velkých operních postav svého oboru. Největší výkony majestátných, vznešených, mýtických, konverzačních a realistických, podávala hlavně v českém repertoáru (Bedřich Smetana a Leoš Janáček). Dokázala vyjádřit s lehkým stylem různé citové kreace a umělecké styly. Kladla velký důraz na finále svých partů, např. v „Libuši“ svůj vrcholný závěr koncipovala tak, že v době německé okupace vyvolal u diváků veřejné protinacistické demonstrace.

Své suverénní výkony předvedla například v operách „Dalibor“ (Milada), již zmíněná „Libuše“ (Libuše), „Sedlák kavalír“ (Santuzza), „Juliette“ (Hadačka), „Šárka“ (Šárka), „Maškarní ples“ (Amelia), „Aida“ (Aida a Amneris), „Bludný Holanďan“ (Senta), „Tannhäuser“ (Venuše), „Fidelio“ (Leonora), „Armida“ (Armida), „Rusalka“ (Cizí kněžna), „Dvě vdovy“ (Anežka), „Její pastorkyňa“ (Kostelnička Buryjovka), „Messinská nevěsta“ (Beatrice), „Věc Makropulos“ (Emilia Marty), „Jakobín“ (Julie), „Tosca“ (Floria Tosca), „Čert a Káča“ (Kněžna), „Svätopluk“ (Lutomíra), „Zvíkovský rarášek“ (Eliška), „Psohlavci“ (Kateřina), „Lohengrin“ (Ortruda), „Boris Godunov“ (Marina Mníšková), „Karlštejn“ (Královna Alžběta) či „Bratři Karamazovi“ (Káťa).