Abel Gance (1889 - 1981)

„Jsou dva druhy hudby, hudba zvuků a hudba světla, která není ničím jiným než samotným filmem; a je to hudba světla, co stojí výše na stupnici vibrací.“

Režijním debutem se stal v roce 1911 snímek LA DIGUE, ale stejně jako většina jeho raných filmů skončil neúspěchem. Kvůli zdravotním problémům nemohl narukovat a tak během války zaznamenal první úspěchy se snímky MATER DOLOROSA (1917) a LA DIXIEME SYMPHONIE (1918), které natočil pod křídly společnosti Film d´Art. Velkou pozornost vyvolal filmem ŽALUJI (1919), kde reaguje na hrůzy války a její nesmyslnost. Tímto silně protiválečným filmem se postavil mezi přední tvůrce francouzské kinematografie. Následoval snímek LA ROUE, který dokončil v roce 1923, ale přípravy na tento film trvaly pět let a náklady přesáhly 30 milionů franků. Plná verze tohoto filmu trvala déle než osm hodin. Tímto snímkem plně uskutečnil svou myšlenku, že "velký film musí být koncipován jako symfonie v čase a prostoru".

Největší úspěch zaznamenal snímkem NAPOLEON z roku 1927. Snímek představoval léta příprav a dva roky natáčení. Gance vedený ohromnou úctou k postavě slavného vojevůdce představil divákům monumentální fresku jaká neměla ve francouzské meziválečné kinematografii obdoby. Gance v tomto snímku potvrdil pověst experimentátora a ve snímku použil několik revolučních prvků. Dosud převážně statickou kameru rozhýbal nezvyklými způsoby, když jí nechal vyhazovat do vzduchu jako sněhovou kouli, přivázat na sedlo koně, nebo uzavřít do míče a vrhat jako kouli při bitvě. Používal rovněž nezvyklých objektivů, ale největší novinkou byl jeho systém tří pláten. Tento trojitý obraz nazval Gance polyvizí a v podstatě tím o čtvrt století předešel polyekranu (princip promítání na více pláten - československý vynález, který byl poprvé předveden na Světové výstavě v Bruselu v roce 1959).

Některé ze svých technických vynálezů uplatnil i ve zvukových filmech. Svůj první zvukový film natočil v roce 1930 a stal se tak průkopníkem zvukového filmu ve Francii. Byl to utopistický film LA FIN DU MONDE, kde se také představil v hlavní roli jako herec. V roce 1934 uvedl ozvučenou verzi Napoleóna pod názvem NAPOLEÓN BONAPARTE, následoval snímek LUCRÉCE BORGIA a životopisný film o Beethovenovi UN GRAND AMOUR DE BEETHOVEN. V roce 1937 natočil novou verzi filmu ŽALUJI. Později se věnoval převážně komerčně zaměřeným filmům. V roce 1960 se vrátil filmem AUSTERLITZ k dalším osudům Napoleóna, ale tento snímek už byl jen slabým odrazem slavného filmu z 20. let.