Barrandovský režisér, který neprošel žádnou filmovou školou. Krátce po maturitě netušil, co bude dělat, vystřídal řadu zaměstnání, než se dostal k filmu. Teprve když se přihlásil do námětové soutěže filmového scénáře o životě Antonína Dvořáka, získal uznání. Poté se stal zaměstnancem studia dokumentárních filmů Barrandov (1946-1949). Z počátku asistoval režisérovi Jiřímu Weissovi v tvorbě a realizaci krátkého filmu. Poté se uplatnil ve spolupráci s režisérem Jiřím Cikánem, kterému pomáhal jako pomocný režisér.
V dalším filmu TRANSPORT Z RÁJE (1962) s terezínského ghetta získal v Locarnu hlavní cenu Zlatou plachtu. Zde se vlastně vyhranil a dokázal, že témata z válečných let umí. Opět se vrátil k povídkám ve filmu MÍSTO V HOUFU (1964) se kterým získal hlavní cenu v Benátkách. Drama z období protektorátu ...A PÁTÝ JEZDEC JE STRACH (1964) získal mnoho cen. Vzpomeňme aspoň zvláštní cenu v Mardel Plata za scénář. Jeho vize a sen natočit film OAZA (1972) o západní skupině českých legionářů za války v Africe se počala naplňovat. Nebylo vůbec jednoduché v době normalizace prosadit příběh o hrdinství vojáků na opačné straně fronty. Podstatná část se natáčela v koprodukci Turkmenfilm a studia Barrandov v tehdejším sovětském Turkmenistánu. Tehdejší kritika film moc nevyznamenala, ale u většiny diváku měl kladný ohlas.
V sedmdesátých letech se ujal i režie několika epizod TV seriálu DERRICK (1974) v západním Německu kde nějaký čas působil. V osmdesátých letech už začal točit společensky angažované filmy. Normalizační film HNĚV (1978) to dokazuje. Vlastně díky normalizačním snímkům, mu bylo umožněno natáčet opět v západním Německu. Postupem času ale už nikdy nepřekonal svoje mimořádná díla, která natočil v šedesátých až sedmdesátých letech. Přesto lze říci, že některé filmy patří do klenotů československé kinematografie.