Oldřich Kmínek (1892 - 1948)

Oldřich Kmínek se narodil 5. 12. 1892 v Praze. Původně byl obchodním cestujícím papírnické firmy a již ve svém mládí projevil herecké ambice. V roce 1918 si poprvé zahrál ve filmech KOZLONOH a UČITEL ORIENTÁLNÍCH JAZYKŮ. O rok později natočil svůj první film, sentimentální melodrama JINDRA, ke kterému si napsal i scénář a ve kterém hrál také hlavní roli. Roku 1922 se zhostil režie přepisu známé opery PRODANÁ NEVĚSTA (dle původního libreta Karla Sabiny a samozřejmě bez Smetanovy hudby.) K filmu si napsal sám i scénář a dosti necitlivě se původní Sabinovo libreto snažil aktualizovat (příliš dlouhý úvod a Kecalovo vyprávění o Praze, scény v Praze a Kecalova jízda tramvají), za což sklidil od umělecké veřejnosti tvrdou kritiku. Roli Jeníka si zahrál František Smolík, roli Mařenky si zahrála Laura Želenská, roli dohazovače Kecala sehrál populární komik Karel Noll. Po čtyřleté přestávce, v roce 1926 natočil opět melodrama DAR SVATEBNÍ NOCI s J. W. Speergerem a Hermínou Rydrychovou v hlavních rolích, které řešilo stále populární a věčné téma manželské nevěry.

Druhým jeho režisérským počinem bylo zfilmování sentimentálního Neubauerova románu o bezdůvodném podezření z manželské nevěry: HANKA A JINDRA, opět podle Kmínkova vlastního scénáře. Film byl zajímavý pouze tím, že v hlavní ženské roli se objevila později známá a populární herečka Jiřina Šejbalová. Třetí film, který v tomto roce podle vlastního scénáře natočil, bylo melodrama KDYŽ VALČÍK TANČÍ vyprávějící o lásce operetního zpěváku k venkovskému děvčeti. V hlavních rolích se objevili Václav Norman a Bronislava Livia. V tomto roce si zahrál ještě v dobrodružném filmu PANCÉŘOVÉ AUTO režisérky Zet Molas (vlastním jménem Zdena Smolová).

Rok 1930 byl rokem, v němž se u nás začaly točit prvé zvukové filmy. Kmínkovo prvním „zvukovým“ počinem byl film ZA RODNOU HROUDU, ke kterému si napsal sám i scénář. Filmový příběh líčil osudy dvou bratrů za první světové války a v hlavních rolích se přestavili Josef Rovenský, J. W. Speerger a Anita Janová. Ve filmu byly použity četné dokumentární záběry z I. světové války. Film byl v podstatě ještě němý. Pouze jedna scéna byla zvuková a podložena hudbou Erno Košťála (rozhovor obou bratrů v lazaretu, v níž Josef Rovenský zde zpíval píseň Kde domov můj).

Karel Smrž o filmu napsal: „Je to „zvukový a mluvený“ snímek. Ve skutečnosti to ovšem vypadá tak, že na nekonečné metráži scenerie, zabírané z jediného zorného úhlu otevírají herci za doprovodu synchronisované hudby ústa a divák si ze vzletných titulků přečte, co si právě povídají. Poněvadž si pak vypravují o tom, co se událo, nebo udá, doví se tak i něco o ději. Válečný film nemůže být bez válečných scén. Jsou ovšem dublovány z filmů amerických a technická kvalita těchto dublet je tak špatná, , že by asi bratři Lumiérové nebyli nikdy vynalezli kinematograf, kdyby jejich prvé filmy měly technickou úroveň těchto dublet. V celém filmu je jediná scéna, skutečně natočená jako mluvená… Film Za rodnou hroudu je odstrašujícím příkladem, jak se filmy u nás dělat nemají, nemá-li být naprosto podlomeno domácí filmové podnikání…“ /Rozpravy Aventina, roč. VI, 1930, č. 7, str. 81-82/ Štábla strana171-172/