Soňa Danielová (1929 - 1959)

Soňa Danielová se narodila jako Soňa Schulzová 11. prosince 1929 v Praze. Začínala jako elévka herectví v pražské Alhambře. Vystudovala Státní konzervatoř v Praze a v roce 1954 také sovětskou vysokou divadelní školu GITIS (Státní divadelní institut A. V. Lunačarského) v Moskvě. Ještě za studií vystupovala na prknech Národního divadla v Praze. A už své první profesionální angažmá Soňa získala v létech 1954 – 1955 v Divadle na Vinohradech (tehdy Divadlo československé armády Praha) a potom v pražském Divadle S. K. Neumanna v Libni (1955 – 1959).

I za svůj krátký život stihla hrát ve více jak deseti divadelních titulech. Nejdříve byla př. Květinářkou v Rostandově „Cyranu z Bergeracu“ za režie Františka Salzera, Ivanovovou ve „Vichřici“ Vladimíra N. Bill – Bělocerkovského, kterou režíroval Alexej D. Popov a Čestmír Kovář, a Tkačukovou v Lavreněvově hře „Píseň o černomořcích“ pod režijní taktovkou Jana Strejčka a za překladu Františka Šece.

Tyto postavy sehrála jako studující a hostující na scénách Národního divadla a Vinohradského divadla. Ovšem na scéně Divadla S. K. Neumanna se předvedla jako Panská v Čechovově „Rackovi“ režiséra Václava Lohniského, Líza v dramatu Victora Huga a režiséra Jaroslava Dudka „Lofter aneb Ztracená tvář“, Liduška v Tylově hře „Paní Marjánka, matka pluku aneb Ženské srdce“ opět za režijního vedení Václava Lohniského, Klava ve „Třetí, pathetické“ Nikolaje Pogodina (překlad Leoš Suchařípa a režie Aleš Podhorský), Žena z Šibravy a okolí v Dietlově hře „Nepokojné hody svaté Kateřiny“ dvou režisérů Václava Lohniského a Jaroslava Dudka a naposledy krátce před smrtí jako Gerta ve hře Josefa Pávka „Večer o půl deváté“, znova s režijním dozorem Václava Lohniského.

Ještě jako studentka debutovala pod jménem Soňa Schulzová (někdy psána jako Soňa Šulcová) ve významném dramatickém snímku Alfréda Radoka DALEKÁ CESTA (1948), kde sehrála velmi výraznou postavu mladičké židovské vězeňkyně Ellen, která jako první oznámí všem vězňům terezínského ghetta radostnou zprávu o osvobození dost stylizovaným mlácením do pověšeného starého klavíru dřevěnou tyčí v závěrečné nejpůsobivější scéně filmu, právě předtím zažila ponížení od německého důstojníka, který jí svou nohu „vykoupal“ hlavu v blátě. Přesto, že k výraznému uměleckému a výrazovému vyznění filmu přispěla i Soňa Schulzová – Danielová, film byl komunistickými činiteli odmítnut, promítal se pouze v okrajových kinech a jeho pravá premiéra ho čekala až po roce 1989.