Paula Wessely (1907 - 2000)

Rozená Paula Anna Maria Wessely, jako mladší dcera do rodiny řeznického mistra. Paulina cesta k herectví nebyla přímočará. Její matka byla vynikající baletka, Paula po ní talent zdědila, s tancem koketovala a s matkou na balet chodila ... nicméně, její teta, herečka Josephine Wessely (1860-1887) zemřela ve 27 letech, během léčebného pobytu v Karlových Varech na leukémii. Paula znala její příběh, její fotografii měla na kosmetickém stolku a odtud byl krůček k herectví. Velmi dobře se učila. Patřila k nejlepším žákům a vynikala v recitaci. Její učitelka němčiny Madeleine Gutwengerová ji doporučila umělecké vzdělání.

Její "tržní" cena stoupla. V případě, že by předčasně ukončila smlouvu, byla povinna zaplatit penále 60 000 korun. Od roku 1929 hrála pod Maxem Reinhardtem v divadle Josefstadt. V tomto období žila ze svým hereckým kolegou Hansem Jaraym a její role Kiki ve stejnojmenné hře André Picarda byla tiskem označena za "senzaci večera". Jejími hereckými partery té doby byli např. Hans Moser a Adrienne Gessner. V roce 1932 odchází do Německého divadla v Berlíně, kde 17. září proráží v premiéře německého dramatika Gerharta Hauptmanna ROSE BERND. Nadšení publika i kritiky bylo jednoznačné. Herečce vyšla kladná recenze v Berliner Tageblatt, velmi vysoce se o ní zmínil i Werner Kraus.

Zatímco v divadelní branži platí Paula za divadelní hvězdu a je zahrnuta pracovními nabídkami na vesměs hlavní role, ze světa filmu přichází studená sprcha. Paula absolvovala konkurzy, včetně kamerových zkoušek, ale byla odmítnuta několika filmovými společnostmi. V zákulisí se hovořilo o tom, že neodpovídá ideálu filmové krásy, že není fotogenická. Dokonce po úspěchu divadelní hry LIEBELEI, kde ztvárnila Kristýnu, bylo rozhodnuto o zfilmování této hry s jinou herečkou. Byla nahrazena Magdou Schneiderovou (matkou Romy Schneiderové). Až v roce 1934 ji Willi Forst společně s Walterem Reischem napsali roli na tělo ve filmu MASKERADE. Paula si zahrála hlavní roli Leopoldíny a scénáristé ji vložili do úst větu, shrnující všechny hereččiny trable. V jedné ze scén říká: "Proč jste si vybral mne? Proč se Vám líbím právě já?". Vzhledem k tomu, že tehdejší mikrofony byly málo citlivé a kvůli stínům je nešlo vždy držet hercům u hlavy, nastrkali je filmaři, kam to šlo. Do pohovek, květináčů, za závěsy. Paula později vzpomínala, že herci museli velmi hlasitě mluvit. Film byl mimořádně úspěšný. V roce 1935 ji Walter Reisch obsadil do hlavní role Valerie ve svém filmu EPISODE. Za tento film získala na mezinárodním festivalu v Benátkách cenu Coppa Volpi, která se uděluje dodnes. EPISODE byl jediný film židovského režiséra, který byl prodán do Německa. 22. září 1934 se sešla s Adolfem Hitlerem. Paula s režimem sympatizovala. Po válce ji byla vyčítána role v propagandistickém filmu HEIMKEHR, z roku 1941, v kterém ztvárnila Poláky pronásledovanou Němku. 23. listopadu 1935 se na vídeňské radnici provdala za Attilu Hörbigera a zamířila k vrcholu kariéry. V roce 1938 nadabovala Sněhurku v pohádce SNĚHURKA A SEDM TRPASLÍKŮ. V roce 1940 hrála v propagandistickém EIN LEBEN LANG. S honorářem 150 000 marek za film patřila k nejlépe placeným hvězdám. Na sklonku války byla zařazena na seznamy Boží milosti a vyhnula se nasazení na frontě.

Po válce ji byl okupačními úřady v rámci denacifikace vysloven zákaz hraní ve Vídni. Herečka musela vysvětlovat svou minulost. Pronásledována veřejným míněním a žijící v existenční nejistotě se na podzim 1946 nervově zhroutila a strávila sedm měsíců v nemocnici. K divadlu se vrátila 19. května 1947 hrou Juliana Kayse VAGABUNDEN. Paradoxně hrála lékařku Elisabeth Kammovou. V roce 1948 ztvárnila v úspěšném filmu DER ENGEL MIT DER PASAUNE poloviční Židovku. Byl to její první poválečný film. V roce 1953 se oba manželé stali členmi Burgtheatru a vystupovali v něm do pozdního stáří. V roce 1958 produkovala film IM PRATER BLUEHEN WIEDER DIE BAUEME, nesoucího se na vlně tehdy módních Keiser-filmů. Souběžně s ní vládla světu vlna Noir-filmů, po ní přišla vlna Vinnetou-filmů atd.