Zdeněk Tyc 68 let

Osobitý režisér a scénárista Zdeněk Tyc se narodil 16. 4. 1956 Rokycanech. Úspěšně absolvoval stavební průmyslovky a po maturitě vystřídal mnoho různých zaměstnání - pracoval jako ošetřovatel v zoologické zahradě, kulisák, tahač kabelů v Československé televizi a asistent režie na Barrandově (Požáry a spáleniště (1980 ), Upír z Feratu (1982), Sestřičky (1983), Straka v hrsti (1983)). To ho přivedlo k zájmu o film. V letech 1983 - 1990 vystudoval režii na FAMU, kde coby školní cvičení natočil snímky VLEVO V BOK (1984) a JAK THORIN ZTRATIL BARVU (1985). Jeho středometrážní adaptace Buninovy povídky VLČEK (1986) získala školní ocenění Maxim. Dalším školním filmem byla OPALA (1988).

Po zdárném absolvování FAMU Zdeněk Tyc spojil svou pracovní dráhu s Československou televizí, kde režíroval grotesku MÍČ (1991). Jako tvůrce byl značně ovlivněn strukturami a poetikou divadla Sklep, jehož křest desky pro ČST také režíroval, dále pak natočil portrét rockové skupiny Vltava a režíroval řadu live koncertů z klubu Na Chmelnici. V roce 1991 natočil ve společnosti T.H.A. producenta Ondřeje Trojana povídku CESTA, z cyklu „Historky od krbu“, v hlavní roli s Tomášem Hanákem. Po svém neokázalém celovečerním debutu se v roce 1993 pouští do natáčení svého druhého autorského filmu.

Snímek ŽILETKY (1993), natočený v česko-francouzské koprodukci, v hlavní roli s Filipem Topolem, člověkem názorově i lidsky blízkým Tycově individualismu a introvertní naladění, intelektuálem a leaderem hudební skupiny „Psí vojáci“. Ne náhodou titul filmu odkazuje ke známé písni této kultovní undergroundové skupiny. Symbolický příběh o životě intelektuála v totalitě a o spáse lásky (podtitul filmu zní ,,O věrné lásce až za hrob"), která však probíhá jen v abstraktní rovině. Filip Topol zde ztvárňuje hlavní postavu Andreje Chadimy (aluze na další legendární postavu pražské hudební alternativní scény) - intelektuála a jeho komplikovaný vnitřní svět. (Andrejova otce si tu zahrál skutečný Filipův otec Josef Topol) Snímek o nemožnosti intelektuálního úniku z české kotliny a o velké nenaplněné lásce akcentuje hlavně psychologický vývoj hrdiny a jeho odtržení od reálného světa. Film ve Francii získal prestižní ocenění „Fondation GAN Pour le Cinema“ a byl uveden na velkých festivalech v Berlíně, Torontu a na workshopu v Göteborgu, pořádaném Evropskou filmovou akademií, kam byl osobně vybrán německým režisérem Wimem Wendersem. Zdeněk Tyce však podlehl nesmyslné domácí kritice a od filmu oddělil jeho závěrečnou barevnou část, což značně uškodilo jeho celkovému vyznění.

Hned v zápětí v roce 1995 následoval třetí celovečerní film UŽ (zkratka slov Užívej Život), jenž je exponován do prostředí karlínského podsvětí. Stylizovaný příběh s nejstarším řemeslem právě začínající prostitutky (do hlavní role obsadil herečku Barboru Hrzánovou), satiricky parodující českou porevoluční realitu, se však nesetkal s pozitivní odezvou a dokonce získal Plyšového lva jako nejhorší český film roku. Zdeněk Tyc byl jako režisér osobně zcela zdeptán neúspěchem a Plyšovým lvem (pro kterého si jako jeden z mála osobně přišel), proto se jako tvůrce nadlouho odmlčel, k dalšímu celovečernímu filmu sbíral odvahu dlouhých sedm let.