Vlastimil Venclík 81 let

Velmi pohnutý osud měl tento nadějný scenárista a režisér, jehož tvorba byla tehdejším estabilišmentem zadušena již v zárodku.

Následuje krátká filmová anekdota, natočená s překvapivým mistrovstvím – Svatební noc. Vzápětí pak vyžene linku pomyslné Gaussovy křivky až na samý práh filmového nebe, na eléva až neskutečně vyzrálá ročníková práce Nezvaný host, která ale bohužel znamená zároveň i strmý pád do filmového pekla. Díky tomuto počinu je na základě udání nekompromisně vyhozen z fakulty, a co víc, poslouží to i jako záminka k rozprášení „centra kontrarevoluce“ na katedře, včetně například Karla Kachyni, který film dozoroval a Otakara Vávry, který ho ohodnotil jako výtečný. Ten ale nakonec částečně, z titulu svého postavení, dokázal situaci na FAMU urovnat.Půl roku na to Venclíkovi zemřeli rodiče, na kterých velmi lpěl.

A aby toho nebylo málo, nedlouho poté měl těžkou autonehodu, po níž ještě strávil půl roku v Kladrubech. Bylo by opravdu zajímavé vidět, jak by se vyvíjela jeho další tvorba, nebýt těchto ran, cejchu nepřítele režimu a pocitu, že existenčně ohrozil tolik lidí kolem sebe.

Ale vzchopil se. Přesto, že se od něj řada lidí ze strachu odvrátila. Díky příbuzné získal místo kontrolora nemocných a vzhledem k tomu, že už na fakultě pracoval souběžně jako zvukař ve FSB, takže kontakt neztratil, se vždy nějaká práce v oboru našla. Ať už to byla pomocná režie, divadelní režie, psaní scénářů (byť zpočátku pod jinými jmény), příležitostné herectví. Samozřejmě, že role to byly jen velmi malé. První větší se dočkal až v roce 1984 ve filmu Cesta kolem mé hlavy. Jeho přečin dosud nebyl zapomenut a když ho jeho přítel, Jaroslav Papoušek, obsadil do role pacienta psychiatrického sanatoria, přišlo to škodolibým schvalovačům patrně vhodné a neprotestovali.