Mikio Naruse (1905 - 1969)

Mikio Naruse, japonský režisér, scénárista a producent, který zrežíroval kolem devadesáti filmů a jehož tvorba se datuje od konce němé éry (1930) až do 2. poloviny 60. let. Jeho současníky byli Yasudžiro Ozu a Kendži Mizoguči; nejvýznamnější trojice japonských režisérů své doby – asi nejméně známé jsou v zahraničí právě Naruseho práce, filmy proslulé svojí atmosférou bezútěšnosti a pesimismu. Točil především tzv. “šomin-geki“ (drama z prostředí pracující třídy) s ženskými hrdinkami – herečkami jako byly Hideko Takamine, Kinujo Tanaka a Setsuko Hara. Zaměřoval se na rodinné drama a prolínání tradičního a moderního v japonské kultuře, díky čemuž jsou jeho filmy často srovnávány s díly Yasudžira Ozu. Podle Akiry Kurosawy točil Naruse melodramata, která "jsou jako velká řeka s klidnou hladinou a dravým proudem v hlubině".

V Toho si během 30. let zvolna budoval jméno u kritiky i u diváků, vrcholem byl jeho první větší film: TSUMA YO BARA NO YO NI (Ženo! Buď jako růže! , 1935). Snímek se stal prvním japonským filmem uvedeným v amerických kinech, kde ale nebyl nijak zvlášť přijat. Během války se postupně rozpadl jeho manželský vztah (Sačiko Kiba zazářila ve filmu TSUMA YO BARA...), což také Naruse uváděl jako příčinu prolongovaného tvůrčího útlumu. V poválečném období už více spolupracoval a soustředil se čistě na režii snímků, pro které scénáře psali jiní. Mezi jeho úspěšné projekty patří OKAASAN (Matka, 1952), realistický pohled na poválečný rodinný život, který se dočkal uvedení ve francouzských kinech a UKIGUMO (Plující oblaka, 1955), odsuzovaná love story natočená podle (jako ostatně celá řada Naruseho filmů) románu spisovatelky Fumiko Hajaši.

ONNA GA KAIDAN WO AGARU TOKI (Když žena stoupá po schodech, 1960) vypráví příběh stárnoucí bardámy snažící se přizpůsobit moderním časům. Film je pozoruhodný tím, že se v něm téměř nevyskytují detailní záběry nebo exteriérové scény. MIDAREGUMO (Rozptýlená oblaka, 1967) byl jeho posledním filmem - vytvořil ho dva roky před smrtí - a je považován za jeden z jeho nejlepších: příběh lásky mezi vdovou a řidičem, který neúmyslně zabije jejího manžela.

Naruse je uváděn jako názorný příklad japonského pojetí “mono no aware“, uvědomování si pomíjivosti věcí a s ní spojené mírné sklíčenosti. Naruseho filmy jsou založeny na velmi jednoduchém scénáři s minimem dialogů, na nevtíravé kameře s obrazem posunutým k tmavým tónům. První filmy pracují v experimentálnějším, expresionistickém stylu, známý je však hlavně jeho pozdější: záměrně pomalý a nenucený, určený k přiblížení každodenních životních zkoušek a strastí průměrného japonského člověka a nechávající maximum prostoru hercům pro vyjádření psychologických nuancí v každém pohledu, gestu a pohybu.