Významný italský filmař Ettore Scola je těžko zařaditelný, pracoval na filmech různých žánrů a z různých dob, někteří odborníci jej označují jako „režiséra chytrého průměru“, nelze mu každopádně upřít mistrovské propojení prvků klasické italské komedie s dozvuky neorealismu. Jeho úspěšnou kariéru dokládají desítky celosvětově známých filmů a také přes třicet prestižních filmových cen.
Během deseti let práce scénáristy získal značné zkušenosti, mezi filmaři si získal i renomé, kromě toho měl ambice točit filmy podle vlastních představ a v polovině 60. let se začal prosazovat jako režisér. Jeho debutem byla komedie KDYŽ DOVOLÍTE, BUDEME MLUVIT O ŽENÁCH (Se permettere parliamo di donne, 1964), poté se mimo jiné podílel na povídkovém filmu THRILLING (1965), s mezinárodním obsazením v čele s Vittoriem Gassmanem pak realizoval veselohru ARCIĎÁBEL (L’arcidiavolo, 1966), první větší ohlas i mimo Itálii mu ale přinesl až film AFRICKÉ DOBRODRUŽSTVÍ (Riusciranno i nostri eroi e ritrovare l’amico misteriosamente scomparso in Africa?, 1968) s Albertem Sordim a Bernardem Blierem v hlavních rolích (jen v Itálii vidělo v kinech tento film přes šest miliónů diváků).
Jestliže dříve jako scénárista pracoval na filmech prvoplánově komediálních, později jako režisér začal do vlastních filmů prosazovat prvky satiry, ostře kritického sarkasmu i černého humoru. Tyto tendence se poprvé projevily na přelomu 60. a 70. let ve filmech KOMISAŘ PEPE (Il commissario Pepe, 1969) a DRAMA ŽÁRLIVOSTI (Dramma della gelosia, 1970). Teprve během sedmdesátých let začal také sbírat prestižní filmová ocenění, tragikomický příběh tří přátel z těsně poválečných let TAK NÁS MILOVALI (C’eravamo tanto amati, 1974) získal hlavní cenu na festivalu v Moskvě a s pěti a půl milióny diváků jen v italských kinech byl opět velmi úspěšný. Do zlatého fondu kinematografie se Scola zapsal syrovým příběhem z prostředí římské chudinské čtvrti OŠKLIVÍ, ŠPINAVÍ A ZLÍ (Brutti sporchi e cattivi, 1976), který mu vynesl cenu za nejlepší režii na festivalu v Cannes.
Mimoto Ettore Scola nadále psal scénáře i pro jiné režiséry, znovu se podílel na filmových povídkových projektech, z významných herců, s nimiž spolupracoval, jmenujme alespoň Nina Manfrediho nebo Marcella Mastroianniho, který například vytvořil ústřední dvojici se Sophií Loren ve filmu ZVLÁŠTNÍ DEN (Una giornata particolare, 1977), jenž byl nominován na Oscara, v Itálii získal prestižní cenu Davida a ve Francii Cézara za nejlepší zahraniční film. S trojicí významných italských hereckých osobností (V. Gassman, U. Tognazzi, M. Mastroianni) pak natočil další zajímavý film TERASA (La terrazza, 1980).