„Když jsi přišel na svět, plakal jsi a všichni se radovali. Žij tak, aby všichni plakali a ty ses usmíval, až jej budeš opouštět!“
„Také jsem si hodně recitoval, když mne nikdo neslyšel a vyzkoušel jsem si tak pro sebe leckterý monolog. Svátkem pro mne bylo, když mně na reálce pan profesor Kuchař řekl: Pojďte sem, Pivče, a přečtěte nám hezky s citem tenhle kousek z F. L. Věka! A já četl jako v tranzu, přešel jsem zaškrtnuté místo, nebyl jsem k zastavení, četl, vlastně hrál každou postavu jiným tónem a jiným tempem, až mě přerušil zvonek oznamující konec hodiny. Ozval se aplaus, dokonce od samotného pana profesora.“
Po reálce následovala obchodní škola na Smíchově. Před studiem na inženýra ho uchránil tatínek. Zatímco přes den pracoval Pivec jako účetní v papírnické firmě, večer hrál v divadelním spolku Vavřín. Jeho první velkou rolí byla titulní role ve frašce Ferdinand spí. Jako účetní pracoval velmi krátce. Divadlo ho natolik okouzlilo, že se mu začal věnovat úplně. Po krátkých zkušenostech u venkovských společností (Biblická scéna Karla Hroudy, divadelní společnosti Jana Drobného a Oldřicha Nádhery) se rozhodl zúčastnit zkoušek na operní oddělení Státní konzervatoře v Praze. Přitom se náhodou setkal s profesorem Jaroslavem Hurtem, na jehož popud byl přijat na dramatické oddělení. Tam studoval a absolvoval u profesorů Hurta, Deyla a Laudové – Hořicové. Ještě jako student hrál v Osvobozeném divadle a v Akropolisu na Žižkově.
„Na Bratislavu jsem nemohl dlouho, dlouho zapomenout. Vybavuji si ji s dojetím dodnes. Skoro půl století uteklo od chvíle, kdy mně bylo dopřáno stisknout si poprvé ruku s tehdejším šéfem činohry Jankem Borodáčem a jeho vzácnou chotí, paní Olgou. Byly to snad ty první chvíle vřelého, kamarádského přijetí, které ovlivnily celý můj další život, a nejen v milované Bratislavě a na Slovensku. Na tolik přátel si s úctou a láskou vzpomínám, na tolik umělců z činohry a operety, na dirigenty a členy orchestru. Všichni pro mne znamenali a dosud znamenají kus nezapomenutelného života.“