Umělecké sklony v ní dřímaly už odmalička, ale dlouho měla za to, že její profesní dráha povede spíše světem hudby. Jednoho dne ji hlas ženy na kostelním koncertu oslovil natolik, že když přišel čas, pustila se do studia opery. Později se sice přeorientovala na muzikál, ale stále se považuje za klasicky vystudovanou operní zpěvačku. V roce 2011 završila i studium herectví na prestižní Yaleově univerzitě... a díky létu, stráveném na neméně proslaveném britském Oxfordu, má oficiálně i shakespearovské zkušenosti.
Následovalo především (vesměs hlasové) účinkování v řadě seriálů jako Show pana Peabodyho a Shermana, Rodina na kousky, Tohle jsme my, Viceprezident(ka), People of Earth, Empire, Jak se stát bohem na Floridě, High Fidelity či Jen vraždy v budově a občas i filmech jako The Angriest Man in Brooklyn nebo Pařba o Vánocích. Zásadní rolí se pro ni pak stala hlavní ženská postava ve velmi dobře přijaté komedii Jmenuju se Dolemite.
To vše ale byl "jen" rozjezd, (prozatím) kulminující v podobě hořkosladného snímku ze sedmdesátých let Zimní prázdniny. Za způsob, jímž se popasovala s postavou matky, vyrovnávající se se ztrátou syna ve Vietnamské válce, sklidila učiněnou smršť obdivu. Často byla zmiňována především její schopnost vyjádřit relativně minimálními výrazovými prostředky více, než by většina jiných hereček zvládla se stovkou slov.
Její pracovitost a systematický přístup se odrážejí i v tom, že když se na podzim roku 2003 rozjela "sezóna udělování cen" (kulminující následujícího jara Oscary) brala propagaci tohoto filmu a své účasti v něm velmi vážně: "Je to práce sama o sobě, vyžaduje spoustu plánování. Ten správný tak vás může postrčit kupředu a musíte myslet na to, co říkáte. Mnoha lidem na tom záleží a inspiruje je to. A snažím se nic nebrat jako samozřejmost, ale co nejvíc si toho vážit." Vyplatilo se: prakticky všechna důležitá ocenění v kategorii "herečka ve vedlejší roli", získala v této sezóně právě ona... včetně onoho Oscara!