Lucie Bělohradská 69 let

Do tohoto šíleného podniku jdu vždy podruhé, protože člověk všechno špatné zapomene a pamatuje si jen krásné.“ (Lucie Bělophradská o práci divadelní režisérky)

Vystudovala režii na DAMU (1975–80) a poté nastoupila do Divadla Na Zábradlí (1980–87). Zde působila nejprve jako asistentka Evalda Schorma. „Byl to člověk zvláštní vnitřní intuice a magie,“ vzpomíná Bělohradská ve zmiňovaném rozhovoru. V tomto divadle měla možnost zrealizovat i několik výrazných vlastních režií: „Merci“, „El Campo“ (cena za režii), „Pobřeží“, „Paní z námoří“.

Současně spolupracovala s pražským Divadlem v Řeznické a to nejen jako režisérka ale i jako autorka. Koncem 90. let na sebe upozornila především několika pozoruhodnými inscenacemi v Divadle Pod Palmovkou („Slečna Julie“ – 1997, „Caligula“ – 1998, „Euridyka“ – 2001, „Oidipus“ – 2002) a v divadle Kolowrat („Po zkoušce“ – 1998, „Olga a ďábel“ – 1999 nebo drama „Vriginia“ 2005).

Divadlu se Bělohradská věnovala i coby pedagog na pražském DAMU, kde měla v letech 1990–1997 možnost učit na katedře alternativního a loutkového divadla. „Ke studentům mám velice blízko,“ říká Bělohradská v rozhovoru pro kulturní portál scena.cz. Přesto svého konce zde nelituje. „Mám pocit, že těch sedm let bylo naplněných. Nesmírně mě to bavilo, ale došla jsem k pocitu, že to, co jsem mohla, jsem těm mladým předala, a dostala chuť na změnu.“