Edda Urusova (1908 - 1996)

Ruská divadelní a filmová herečka Jevdokija Jurjevna Urusova, známá jako Eda (či Edda) Urusova se narodila v rodině knížete Jurije Dmitrijeviče Urusova v Moskvě 10. listopadu 1908. Její rodina, která náležela k nejvyšší ruské šlechtě, měla kořeny a četné vazby v ruských uměleckých a intelektuálních kruzích. Jejím dědečkem z matčiny strany nebyl nikdo jiný než „ruský Alexander Dumas“, Jevgenij Andrejevič Salias-de-Turmenir, jehož strýcem byl rovněž spisovatel a dramatik Alexander Suchovo-Kobylin a matkou známá publicistka a literární kritička Jevgenija Tur. Edin otec pak byl blízkým přítelem Sergeje L. Tolstoje, děd Dmitrij Semjonovič Urusov a jeho starší bratr Sergej - oba známí šachoví mistři - se dlouho a důvěrně přátelili mj. s Ivanem S. Turgeněvem, Lvem N. Tolstojem či Fjodorem M. Dostojevským.

Přesto byla ve 30. letech zejména divadelní kariéra Edy Urusové na prudkém vzestupu. Podle kritiky zazářila zejména v roli Naděždy v Gorkého hře Poslední či jako Lidija ve hře Platon Krečet od Alexandra Kornejčuka. Eda se tehdy rovněž provdala za svého kolegu z divadla, herce Michaila Unkovského. V roce 1938 ale přišel v její kariéře a v životě náhlý a tragický zlom. Ji, jejího manžela a několik dalších kolegů z divadla zatkla NKVD. Její muž byl jako „nepřítel lidu“ zastřelen a ona sama byla odsouzena k deseti letům, které strávila v pracovním lágru Bamlag na Dálném východě, kde pracovala nejprve v topografickém oddílu, pak jako dojička a nakonec účetní. Rok po svém propuštění, během nějž působila v divadle v Ugliči v Jaroslavlské oblasti, byla znovu v roce 1949 zatčena a poslána na Sibiř do pracovního tábora v Norilsku. Zde byla mezi těmi, kdo zorganizovali táborové divadlo, v němž hrála a často i sama režírovala. Posléze byla z Norilska poslána do Vladimiru.

Po Stalinově smrti se v roce 1955 dostala na svobodu a posléze byla plně rehabilitována. Vrátila se do Moskvy a do svého domovského divadla M. N. Jermolové. Během své divadelní kariéry, která pokračovala do konce jejího života, ztvárnila okolo dvou set rolí, mj. Gurmyžskou (Les; Ostrovskij), matku (Ruští lidé; Simonov), lady Milford (Úklady a láska; Schiller), Kabanichu (Bouře; Ostrovskij), Teklu Ivanovnu (Ženitba; Gogol), Meme (Sobota, neděle, pondělí; de Filippo), Mrs. Ludlow (Zelený pokoj; hra podle novely J. B. Priestleyho „Jenny Villiers“) a mnohé jiné.

Po své rehabilitaci se v 60. letech vrátila i před kameru, i když její vystoupení zde nebyla příliš častá a ve filmu většinou hrála jen v menších rolích. Po nedobrovolné dlouholeté odmlce se v roce 1962 poprvé objevila na plátně ve společenském dramatu ŘETĚZOVÁ REAKCE (CJEPNAJA REAKCIJA) a dva roky na to ztělesnila postarší harfenistku ve snímku NAVRÁCENÁ HUDBA (VOZVRAŠČENNAJA MUZYKA). V roce 1969 si zahrála roli Marfy Osipovny v sovětské adaptaci Dostojevského románu BRAŤJA KARAMAZOVY (BRATŘI KARAMAZOVI). O dva roky později v komedii DVANÁCT KŘESEL byla představitelkou Klavdije Ivanovny Pjetuchové, umírající tchýně hlavního hrdiny, která mu prozradí, že za revoluce do jednoho z dvanácti křesel v bývalém rodovém sídle ukryla perly a brilianty. Další dvě menší filmové role přišly až ve druhé polovině 70. let, a to v společenském dramatu z roku 1977 SKOK ZE STŘECHY (PRYŽOK C KRYŠI) a rok na to v životopisném filmu ŽIVOT BEETHOVENA (ŽIZŇ BETCHOVENA).