Suzy Prim (1896 - 1991)

Slavná francouzská herečka Suzy Prim se narodila v Paříži jako Suzanne Mariette Arduini a pocházela z herecké dynastie, jejíž rodokmen sahá hluboko do dějin francouzského divadla. Díky rodinnému zázemí již jako desetiletá stanula na divadelním jevišti a její kariéra herečky trvala více než šedesát let. Na jevišti ztvárnila desítky postav klasického i moderního repertoáru, střídala frašky Georgese Feydeaua i dramata Henrika Ibsena, do svých her ji obsazovali také soudobí francouzští dramatici jako Marcel Pagnol, Marcel Achard nebo Sacha Guitry, uplatnila se i jako zpěvačka.

Její odmítavý postoj k filmu doznal změny po nástupu zvuku a poprvé hrála hlavní roli po boku svého tehdejšího životního partnera Julese Berryho v komedii MÉ SRDCE A JEHO MILIÓNY (Mon coeur et ses millions, 1931). Častěji začala točit ale až v polovině třicátých let, kdy částečně opustila své milované divadlo a od roku 1935 do konce druhé světové války hrála v bezmála čtyřiceti filmech. Podle názoru filmových odborníků se její participace na stříbrném plátně odehrávala spíše v kategorii méně uměleckých komedií a melodramat, nicméně její filmografie zahrnuje i několik zdařilých počinů té doby.

Po boku Jeana Gabina hrála v přepisu Gorkého divadelní hry NA DNĚ (Les bas-fonds, 1936) slavného režiséra Jeana Renoira, zajímavé příležitosti jí nabídli také další významní režiséri jako Maurice Tourneur nebo Christian-Jaque. Hvězdné obsazení doplnila v alegorickém příběhu o nepřátelství mezi Francií a Německem VĚČNÝ NEPŘÍTEL (Untel père et fils, 1940), několikrát také hrála znovu se svým (tehdy již bývalým) partnerem Julesem Berrym, například v dramatech KŘIŽOVATKA (Carrefour, 1938) nebo MUŽ Z LONDÝNA (L'homme de Londres, 1943), uplatnila se i v několika kostýmních historických filmech. Ve filmu PO BOUŘI (Après l'orage, 1943) byl jejím hereckým partnerem René Dary, s nímž ji pojilo společné divadelní angažmá již od dětství. Koncem války také začala znovu aktivněji hrát divadlo, vystupovala například na jevišti Théâtre de Paris nebo Théâtre Antoine.

I po válce točila, frekvence jejích návštěv filmových studií i význam rolí ale začaly postupně klesat. Koncem padesátých let rozšířila své působení o psaní, podílela se například na scénáři životopisného filmu LA FAYETTE (1961) režiséra Jeana Drévilla, pustila se i do filmové produkce. V těchto profesích se znovu vrátila k rodnému jménu Suzanne Arduini. Před televizní kameru předstoupila jen jednou, v inscenaci VALENTIN LE DÉSOSSÉ (1964). V šedesátých letech žila víceméně v soukromí, ke spolupráci s filmem byla vyzvána již jen dvakrát. Naposledy se představila v osmdesáti letech menší rolí v kriminálním dramatu TĚLO MÉHO NEPŘÍTELE (Le corps de mon ennemi, 1976). S omezením filmování přestala postupně hrát i divadlo, naposledy hrála v Pirandellově hře Jako dřív, líp než dřív v Théâtre de Paris koncem padesátých let.