Pjotr Veljaminov (1926 - 2009)

Celým jménem Pjotr Sergejevič Veljaminov byl člověk, se kterým nezacházel v první třetině života osud v rukavičkách. Narodil se v rodině bývalého šlechtice a carského důstojníka (rodokmen předci odvozovali až k synovci norského krále Hakona II., který přišel na počátku 11. století na Kyjevskou Rus do služby k Jaroslavovi I. Moudrému) a ani otcova porevoluční služba v Rudé armádě neušetřila později nikoho z rodiny od perzekuce. Otec byl v třicátých letech odsouzen jako kontrarevoluční element a znovu byl, byť narukoval na počátku války jako dobrovolník v hodnosti vojína, zatčen a odsouzen v r. 1944 během dovolenky z fronty. To už ale byl šestnáctiletý Pjotr Venjaminov ve vyhnanství zhruba rok.

Se svým životopisem ještě nějakou dobu pracoval jako lesní dělník, na druhou stranu právě zde se mu brzy po příjezdu splnil letitý sen a na přímluvu ho přijali do souboru místního divadla. Jako herec byl nakonec tak úspěšný, že časem (v r. 1956 byla plně rehabilitována celá jeho rodina) hrál také na dalších scénách – v Ťumeni, Permi, Sverdlovsku i jinde. Během sverdlovského představení „Kandidát strany“ upoutal v hledišti režisérsko-scenáristickou dvojici Krasnopolského s Uskovem a ti mu nabídli první filmové angažmá – dokonce hned v hlavní roli ságy ze života sibiřského venkova Stíny mizí v poledne (Тени исчезают в полдень, 1970–1971).

Velký úspěch TV seriálu mu umožnil návrat do Moskvy, angažmá v moskevských divadlech i natáčení celé řady dalších filmů, mezi nimiž byly hlavní role např. ve Veliteli šťastné Štiky, Verzi plukovníka Zorina, či dalším veleúspěšném seriálu autorské dvojice Krasnopolskij-Uskov Věčnyj zov. Divácky nejúspěšnějším byl pak megahit Piráti 20. století, který jen v roce uvedení do kin zhlédlo přibližně 90 milionů návštěvníků. Čeští diváci ho mohou také znát jako generála Leljušenka z Osvobození Prahy O. Vávry. Pjotr Veljaminov byl typickým představitelem silných mužů, často vojáků.

V polovině 90. let se stěhuje do Sankt-Petěrburgu a k práci herce přidává i práci pedagoga na Divadelní akademii. Právě zde mu k padesátiletému výročí jeho tvůrčí činnosti rektor školy předal symbolický průkaz studenta, třebaže, nebo právě proto, že jeho divadelní univerzitou byla jen trestanecká kolonie. Byl pětkrát ženat, má tři děti a všechny si vybraly stejnou profesi jako otec. Národní umělec RSFSR zemřel v Petrohradu ve věku nedožitých 83 let. Vždy o sobě říkal, že je „šťastný člověk“.