Sacha Guitry (1885 - 1957)

Od smrti Sachi Guitryho uplynulo již více než půl století, jeho umělecký odkaz ale zůstává živý, vracejí se k němu nejen divadla, ale i filmoví a televizní tvůrci a Sacha Guitry je dodnes vnímán jako jedna z nejdůležitějších osobností francouzského divadla a filmu 20. století, kromě toho psal knihy, maloval, hojně se uplatnil také jako novinář, pracoval též pro rozhlas. Narodil se jako Alexandre Georges Guitry v Petrohradě do divadelnické rodiny, jeho otcem byl Lucien Guitry (1860-1925), francouzský herec, který byl v té době angažován v Rusku, divadlu se věnovala také matka René Delmas. Jako student byl Sacha Guitry nepříliš úspěšný a ve velmi mladém věku se po vzoru rodičů začal angažovat v divadle, svou první hru napsal ostatně v sedmnácti letech. Od roku 1902 do své smrti napsal celkem 124 her, z nichž mnohé dodnes patří k uváděným kusům na francouzských i zahraničních scénách.

Ačkoli Sacha Guitry poutal pozornost především svou neúnavnou prací, proslul také bohémským stylem života a četnými milostnými románky. Vztah k ženám je v jeho životě zajímavou kapitolou – k něžnému pohlaví se vymezoval s určitou ironickou nadřazeností, což dokládají nejen jeho hry a filmové scénáře, ale i četné glosy a dodnes citované repliky. Na druhou stranu, ženy v jeho životě hrály důležitou roli; byl celkem pětkrát ženatý (vždy s herečkami), řada pramenů po jeho boku uvádí i četné milenky, opět se slavnými jmény z herecké branže jako Jane Avril, Mona Goya nebo Yvette Lebon. Jeho první manželkou byla od roku 1907 herečka Charlotte Lysès (1877-1956), která byla předtím paradoxně milenkou jeho otce. Podruhé se oženil se slavnou herečkou Yvonne Printemps (1894-1977), s níž strávil třináct let (1919-1932). Yvonne hrála ve více než třiceti Guitryho hrách, mimořádný úspěch měla především hudební komedie Mozart (1925), uvedená v Théâtre Édouard VII. a následně i v zahraničí. Vztah Yvonne Printemps a Sachi Guitryho nebyl sice příkladný, ale jejich spojení v divadle patřilo k vrcholům kariéry jich obou. Od roku 1932 žili odloučeně, po rozvodu v roce 1934 pak Yvonne Printemps žila trvale s hercem Pierrem Fresnayem.

K filmu si Guitry dlouhou dobu zachovával odstup, protože byl přesvědčen, že toto médium nemůže mít takový umělecký dosah jako divadlo. V polovině třicátých let jej ale jeho třetí manželka Jacqueline Delubac (1907-1997) přesvědčila, že film má možnosti uchovat jeho umění na dlouhou dobu. Od roku 1935 natočil Sacha Guitry přes třicet filmů, z nichž polovina měla základ v jeho divadelních hrách, ke druhé polovině pak napsal původní scénář. Stejně jako na divadle, tak i ve filmu si Guitry neodpustil přidělit si v prakticky každém svém filmu hlavní roli. Než se pustil do první samostatné režie, spolupracoval s již osvědčenými tvůrci. Poprvé to bylo s Fernandem Riversem na filmu PASTEUR (1935), životopisném příběhu objevitele vakcíny proti vzteklině. Z finančního hlediska byl tento film sice propadákem, ale Guitry si práci s filmem zamiloval. S Riversem pak natočil v odlehčenějším žánru film HODNĚ ŠTĚSTÍ (Bonne chance, 1935), kde jeho hereckou partnerkou byla manželka Jacqueline Delubac. Jako samostatný režisér realizoval Guitry zajímavý film ROMÁN PODVODNÍKA (Le roman d'un tricheur, 1936), který je v podstatě němý, zvukovou složku zde zastupují jen retrospektivní monology hlavního hrdiny (v titulní roli pochopitelně opět sám Guitry). Z dnešního pohledu šlo o velmi inovativní přístup, což paradoxně ocenili diváci ve Francii i v zahraničí, zatímco odborné recenze se k titulu stavěly rezervovaně.

Jestliže divadelní hry Sachi Guitryho řeší především mezilidské vztahy, věčný spor mezi mužem a ženou, ve světě filmu zanechal nesmazatelnou stopu především jako tvůrce výpravných historických eposů. Prvním takovým (a hned mimořádně úspěšným) byl film PERLY Z KORUNY (Les perles de la couronne, 1937) natočený ve spolupráci s Christianem-Jaque. Příběh klenotů z královské koruny byl vyprávěn v několika časových rovinách, což byl styl, jehož se Guitry držel i později. Film byl nominován na Mussolinoho pohár za nejlepší film na festivalu v Benátkách, tuto trofej sice nezískal, ale Guitry obdržel cenu za nejlepší scénář. Podobně koncipovaný byl i další film HISTORKY ELYSEJSKÝCH POLÍ (Remontons de Champs-Elysées, 1938), který tentokrát vyprávěl historické příběhy ve vztahu ke konkrétnímu místu.