Francouzská herečka Jeanne Helbling se narodila jako Johanna Marie Helbling na francouzsko-německém pomezí v porýnském městě Thann. Její rodiče Adolph Helbling a Maria Christen pocházeli z Alsaska, nicméně měli německý původ, krátce po Jeannině narození se ale usadili v Paříži (1907). O cestě Jeanne Helbling k filmovému herectví se toho příliš mnoho neví, ale svou dětskou touhou stát se filmovou herečkou realizovala velmi brzy a již jako sedmnáctiletá debutovala po boku Charlese Boyera ve filmu LE GRILLON DU FOYER (1920). Následně pak točila několik filmů ročně, většina z nich je ale dnes neznámá i ve Francii, u některých z nich neznáme ani všechny tvůrce, kteří se na nich podíleli. V její filmografii se nicméně začaly objevovat tituly v režii později slavných režisérů jako byl Julien Duvivier, André Hugon nebo Léon Mathot.
Z práce Jeanne Helbling ve třicátých letech stojí za zmínku ambiciózní historické projekty jako HISTORKY ELYSEJSKÝCH POLÍ (Remontons les Champs-Elysées, 1938) nebo TŘI VALČÍKY (Trois valses, 1938), kde ztvárnila postavu francouzské císařovny Eugenie. Na dlouhou dobu posledním filmem byl melodramatický příběh o generačním konfliktu dvou herců – otce a syna – POŽÁR (Le feu de paille, 1939).
Po dobu druhé světové války se Jeanne Helbling pro svět umění zcela odmlčela. Hned po začátku okupace se připojila k protiněmeckému odporu a ve svém bytě v Neuilly se podílela na organizaci odbojových akcí. U ní doma se scházeli nejen příslušníci francouzského odboje, ale i zahraniční agenti. Jako členka odboje užívala Jeanne Helbling krycí jméno Chantal a do historie vstoupila ustavující schůzí Rady národního odporu, která se konala právě v jejím domě (1943). Jednou byla zatčena gestapem a i pak byla pod policejním dohledem, těžkou dobu okupace se jí však podařilo přestát a po osvobození se jí dostalo ocenění od generála Charlese de Gaulla. V návaznosti na spolupráci s britskými agenty pak obdržela i Řád britského impéria.
Po válce se Jeanne Helbling krátce vrátila k filmování. V režii Maurice de Canonge natočila kriminálku POSLEDNÍ METRO (Dernier métro, 1945), o rok později se pak objevila v komedii ŽENSKÉ HRY (Jeux de femmes, 1946), v obou fimech však hrála jen menší role. V témže roce se provdala za Američana francouzského původu, Henryho Garina, a spolu s ním odešla do Spojených států. Ve věku třiačtyřiceti let tak definitivně uzavřela svou hereckou kariéru a na jejím kontě zůstalo okolo šedesáti němých a zvukových filmů. Do Francie se příležitostně vracela a při jedné ze svých posledních návštěv dostala od ministerstva kultury Řád umění a literatury (Ordre des Arts et Lettres). Zemřela v New Yorku 6. srpna 1985 ve věku 82 let.