Štefan Uher (1930 - 1993)

Byl představitelem nové slovenské avantgardní filmové vlny. Třebaže všechny jeho filmy neprobíhaly bez komplikací, chtěl svá filmová díla vytvářet k obrazu svému v ryzím poetickém duchu. Jeho osobnost a tvorba ho řadí nepopiratelně mezi skutečné tvůrce filmového umění. Svoje pocity ztvárňoval do poetické obraznosti režírovaných filmů, které osud dopřává svým vyvoleným, a proto se stal výjimečným.

Jeho filmová dráha počala krátkým filmem UČITELKA (1955), dokument o osudu učitelky ze Stupavy. Další dokumentární film byl ze sportovní fotbalové historie. Poté ještě natočil další řadu dokumentárních snímků. Film BOLO RAZ PRIATELSTVO (1958) o děvčátku, které touží se stát baletkou, byl již tak trochu hraným filmem. První realizovaný celovečerní film MY Z DEVIATEJ A (1961) byl o perspektivách, hledání a budoucnosti vycházející mládeže ze základní školy. Netrvalo dlouho a poetickým filmem SLNKO V SIETI (1962) prokázal svou osobitou sílu lyrického fondu a moderní styl. Za tento film dostal Čestné uznání (1963) na festivalu českých a slovenských filmů v Ústí nad Labem. Vlastně zde začala jeho spolupráce se spisovatelem a scénáristou Alfonzem Bednárem a dále kameramanem Stanislavem Szomolányim.

Poté režíroval umělecko-psychologicky náročný film o moci totality z druhé světové války ORGAN (1964), filmový experiment umocnila Bachova ušlechtilá hudba. Neméně zajímavé poetické filmové dílo bylo i PANNA ZÁZRAČNICA (1966), natočené podle knihy Dominika Tatarky, které sklidilo zejména u náročného diváka velmi příznivou odezvu. Štefan Uher šel svou uměleckou cestou nezměněn. Tak nastalo plodné období jeho tvorby. Filmové baladické drama TRI DCÉRY (1967), určitě bylo pro diváckou obec velmi jímavým snímkem z doby jedné z tváří padesátých let. V další tragikomedii, ve filmu GÉNIUS (1969), dává bizarní rozměr obraznosti hříchu s polidštěním ďábla.

Bohužel po roce 1968 se Štefan Uher jen těžko vyrovnal s novou situací. Normalizační scénáře odmítal natáčet, protože to bylo proti jeho mysli a přesvědčení. Jeho duševní stav tím velice trpěl a dokonce musel vyhledat psychiatra. Po delší režijní přestávce se opět pustil do dalšího filmu z válečného období KEBY SOM MAL PUŠKU (1971), byl poznamenán už normalizací a změnami ve filmové kultuře. Lidová báseň o třech hudcích JAVOR A JULIANA (1972) opět vrátila Štefana Uhera tam, kde se cítil nejlépe, k poetice. Po několika natočených filmech převážně z období partyzánských bojů druhé světové války, které nevybočily z běžné tvorby, natočil televizní film STUDENÉ PODNEBIE (1974) o životě a tragedii mladé vesnické dívky a nerovném manželství. Následovali další filmy PENELOPA (1977), KAMARÁTKY (1979) a jiné.