Enrico Guazzoni (1876 - 1949)

Italský režisér Enrico Guazzoni se prosadil již v němé éře jako mezinárodně úspěšný tvůrce historických filmů, po určitém útlumu po první světové válce se pak znovu uplatnil ve zvukovém filmu, svůj poslední snímek natočil s českou hvězdou Lídou Baarovou. Narodil se v Římě a tady na Ústavu výtvarných umění studoval malířství, poté se se živil například kreslením divadelních plakátů. Od roku 1907 pracoval pro filmovou společnost Cines, kde působil jako výtvarník dekorací, brzy nato se dostal i k natáčení vlastních filmů. V roce 1909 začínal s krátkými snímky a dokumenty, nedlouho nato našel zálibu v historických námětech (AGRIPPINA, 1911). Z této doby pochází i jeho nejslavnější počin, přepis Sienkiewiczova románu QUO VADIS (1912), který si kromě režie sám nasnímal a sestříhal, samozřejmě byl i výtvarníkem dekorací.

Od roku 1919 měl Guazzoni i vlastní produkční společnost, během dvacátých let se ale celá italská kinematografie dostala do krize, řada režisérů a herců odešla pracovat například do Německa. I Guazzoniho vlastní tvorba se tehdy omezila na minimum titulů, prosadil se znovu až po příchodu éry zvuku. Opět to byly historické filmy, nikoli ovšem jen v čistě dramatickém žánru, což dokládá například komedie KRÁL ŠPRÝMAŘ (Il re Burlone, 1936) zasazené do 19. století; úspěch tohoto filmu byl založen mimo jiné díky scénám natočeným v autentickém prostředí neapolských paláců.

Výjimečně Enrico Guazzoni přispěl i do formátu společenských komedií a melodramat spadajících do tzv. éry bílých telefonů, zmínku si zaslouží životní příběh slavného italského vynálezce ANTONIO MEUCCI (1940), za druhé světové války pak točil dobrodružné filmy (PIRÁTI Z MALAJSIE – I pirati della Malesia, 1941; LEV Z DAMAŠKU – Il leone di Damasco, 1942). Jeho posledním filmem bylo drama PEKAŘKA (La fornarina, 1943) zasazené do počátku 16. století s Lídou Baarovou v hlavní roli.

Enrico Guazzoni zemřel v Římě 24. září 1949 ve věku 73 let.