Marie Bell (1900 - 1985)

Herečka Marie Bell byla dlouhodobě především významnou osobností francouzského divadla, třicátá léta jí ale přinesla i hvězdnou slávu ve filmu. Narodila se v Bordeaux do národnostně smíšené rodiny, své skutečné jméno Marie Jeanne Bellon-Downey upravila později do pseudonymu Marie Bell. Díky otci, který byl irského původu, strávila dětství v Anglii a již jako třináctiletá začala vystupovat v londýnských divadlech. Po návratu do Francie studovala herectví na konzervatoři v Bordeaux, na škole stejného typu pak pokračovala v Paříži.

Další spolupráce Marie Bell s filmem měla spíše jen nahodilý charakter a vzhledem k tomu, že nejsilnější stránkou jejího hereckého umění byl mluvený projev, skutečnou hvězdou filmu se stala až ve třicátých letech po nástupu zvuku. Stejně jako v divadle, tak i ve filmu na ni čekaly hlavní role, hrála například několikrát s oblíbenými mužskými protagonisty jako byl Albert Préjean nebo Jean Murat. Z prvních zvukových filmů Marie Bell si zmínku zaslouží melodrama ŠTĚSTÍ (La chance, 1931), v němž ovšem hlavní roli hrála Françoise Rosay. Hlavní dvojroli náročné milenky Florence a barové zpěvačky Irmy hrála Marie Bell v hodnotném dramatu VELKÁ HRA (Le grand jeu, 1934), které je významným příspěvkem francouzského poetického realismu v oblasti filmu.

Nejaktivnějším obdobím hereččiny filmové kariéry byl rok 1936, kdy natočila sedm filmů, ve všech hrála hlavní role. Z nich se sluší uvést na svou dobu provokativní drama ULIČNICE (La garçonne, 1936) s otevřením několika tabuizovaných témat. Kromě práce ve filmu a na domovské scéně Comédie Française se angažovala i jinde a v polovině třicátých let jako ředitelka vedla divadlo Théâtre des Ambassadeurs. Z její těsně předválečné filmografie mají vyšší umělecké hodnoty filmy jako JEJÍ PRVNÍ PLES (Un carnet de bal, 1937) nebo hororově laděný příběh VOZKA SMRTI (La charrette fantôme, 1939).

I za války se ve Francii točily desítky filmů ročně, Marie Bell však v letech 1940-1944 hrála jen ve třech filmech, navíc jen jednou v hlavní roli, a sice v melodramatickém příběhu o odvrácené tváři kariéry slavné herečky SOUKROMÝ ŽIVOT (Vie privée, 1942). Omezení její práce pro film souvisí s tím, že Marie Bell odmítla hrát pod dohledem německé společnosti Continental Film a jako členka Národní fronty divadelníků se navíc aktivně zúčastnila protifašistického odboje. K uměleckým vrcholům však v té době dospěla na jevišti Comédie Française a její ztvárnění titulní role v Racinově hře Fedra je dnes vnímáno jako historický milník ve vývoji francouzského divadla 20. století.