Nathalie Nattier (1925 - 2010)

Francouzská herečka Nathalie Nattier byla ruského původu, její rodina žila od 19. století ve Finsku a podnikala v obchodu se dřevem. Její dědeček Mitrofan Běljajev založil ve Finsku vydavatelství zaměřené na hudební produkci. Po ruské revoluci v roce 1917 rodina Běljajevových uprchla do Francie, kde se pak po několika letech narodila dcera Nataša Běljajevová, respektive Natacha Belyaeff. Rodina sice při odchodu z Ruska disponovala značnými finančními rezervami získanými prodejem šperků, ve Francii ale shodou několika nepříznivých okolností upadla do naprosté chudoby.

Na filmovém plátně debutovala jako dvacetiletá bezejmennou epizodní rolí ve filmu JEDINÁ LÁSKA (Un seul amour, 1943), další, již větší úlohy dostala ve filmech natáčených krátce po válce. Dostala příležitosti v umělecky hodnotných snímcích, poměrně velkou roli Aglaji Jepančinové hrála v přepisu Dostojevského románu IDIOT (L'idiot, 1946). Tehdy se také zrodil umělecký pseudonym Nathalie Nattier; vymyslel jej právě Georges Anněnkov, jehož inspirovalo jméno francouzského malíře z 18. století.

Když v roce 1946 chystal slavný režisér Marcel Carné svůj film BRÁNY NOCI (Les portes de la nuit, 1947), pro hlavní ženskou roli se původně počítalo s Marlene Dietrich. Ta ale těsně před natáčením odstoupila od smlouvy a Carné musel narychlo hledat náhradu. Vybíral mezi devadesáti herečkami, producenti mu nakonec po zkušenostech s několika předešlými filmy doporučili Nathalii Nattier. Umělecky hodnotný silný psychologický příběh z konce války zaznamenal výrazný úspěch v kinech a Nathalie Nattier se přes noc stala filmovou hvězdou. Kritika o jejím hereckém výkonu nebyla nijak přesvědčena, sama Nattier později řekla, že pro takovou postavu byla příliš mladá, neskrývala ani zklamání z toho, že ve filmu nemohla zpívat a její pěvecký part obstarala operní zpěvačka. Dodnes se ostatně o Nathalii Nattier píše především v té souvislosti, že to je „ta, která hrála místo Marlene Dietrich“.

V následujících letech se věnovala především divadlu, vystupovala na scénách Théâtre Gramont, Théâtre de Palais-Royal nebo Théâtre de Poche, pracovala především pod vedením Jeana de Letraz, který se specializoval na nenáročné frašky a komedie. Hereččina další spolupráce s filmem měla spíše jen nárazový charakter, hrála navíc v titulech spíše průměrných kvalit. Za zmínku stojí její výrazné vedlejší role v komerčně úspěšných veselohrách ULICE BEZPRÁVÍ (La roi sans loi, 1950) nebo PAN TAXI (Monsieur Taxi, 1960). Sama Nathalie Nattier nebyla se svými tehdejšími úkoly pro film spokojena a její kariéra se slibným začátkem v období krátce po válce začala uvadat.