Beata Tyszkiewicz 85 let

"Beata měla dar, kterým disponovaly jen některé velké hvězdy... Romy Schneider, Annie Girardot, Faye Dunaway – dar nasycení filmového materiálu sama sebou, vytvoření zvláště důvěrné atmosféry, přímé působení na diváka bez pomoci filmového partnera..." (Jacek Tabęcki, "Iluzjon", 1989)

Filmově debutovala v osmnácti letech: role Kláry v televizním zpracování komedie ZEMSTA (1957, Pomsta). Svým vystoupením, ve kterém se pochopitelně odrážel její šlechtický původ a výchova, zaujala a začaly přicházet další nabídky. V následujících desetiletích se objevila v téměř stovce filmů, přičemž v 60. letech byla obsazována nejméně do jednoho filmu ročně. Proslavily jí role distingovaných dam v kostýmních dramatech, jako byla např. adaptace románu Boleslawa Pruse LOUTKA (1968) v režii Wojciecha Hase, pod jehož vedením účinkovala již dříve, např. RUKOPIS NALEZENÝ V ZARAGOZE (1965). Když už jsme u kostýmů, nutno zmínit komedii MARYŠKA A NAPOLEON (1966) a POPELY (1965).

Pracovala dále s režiséry takových jmen, jako jsou Andrzej Wajda, Andrej Končalovskij – ŠLECHTICKÉ HNÍZDO (1969), Claude Lelouch – EDITH A MARCEL (1983), Krzysztof Zanussi – KONTRAKT (1980), Agnieszka Holland – VEČER U ABDONA (1975) nebo Juliusz Machulski - SEXMISE (1984), VABANK II (1984), KINGSAJZ (1987). Od poloviny 90. let účinkuje hlavně v seriálech. V komedii RYS (2007) si zahrála uklízečku a jednu z posledních rolí zatím ztvárnila v romantickém vánočním komediálním dramatu NOC PLNÁ ZÁZRAKŮ (2011, Listy do M.), který můžeme považovat za zdařilou středoevropskou odpověď na snímek LÁSKA NEBESKÁ (2003).

Beata Tyszkiewicz je dcerou Krzysztofa Marii Tyszkiewicze a Barbary Rechowicz. Má o čtyři roky mladšího bratra Krzysztofa a polorodého bratra Janusza. Narodila se ve varšavském Wilanowském zámku v jižní části metropole, kam se rodina přestěhovala z domu ve Varšavském starém městě. Do paláce je pozval velký rodinný přítel, Adam Branicki se svojí ženou Beatou. Po vypuknutí povstání (1944) prožila nějaký čas odděleně od matky, která děti poté, co se s nimi a Branickými setkala v Nieborowě (kam Němci deportovali část aristokracie), okamžitě odvezla do Krakova. Měla správnou předtuchu: Rusové (NKVD) plánovali vyvézt polskou šlechtu do ruského vnitrozemí, což se jim taky v případě Branických nakonec povedlo.