Nadine Alari (1927 - 2016)

Francouzská herečka Nadine Alari měla krátce po válce namířeno k hvězdné slávě u filmu, nakonec ale dala přednost divadlu a před kamerou se později objevovala spíše v televizi. Narodila se jako Bernadette Boverie, otec Henri Boverie byl malířem a architektem, matka Suzanne Verger se uplatnila v hudební branži a díky oběma rodičům se Nadine od dětství pohybovala v prostředí umělců, herců, malířů i spisovatelů. Hereckou průpravu získala v proslulé dramatické škole René Simona a začala hrát v populárním divadle Théâtre Agnes Capri. Tady si ji povšiml belgický režisér Jacques de Casembroot, který ji doporučil Henri Calefovi. Umělecké jméno Nadine Alari přijala po babičce z otcovy strany.

Pod Calefovým režijním vedením natočila Nadine Alari svůj první film JERICHO (Jéricho, 1945), jeden z prvních významných počinů poválečné francouzské kinematografie. Další velkou roli pak dostala od René Clémenta ve filmu OTEC KLIĎAS (Le père Tranquille, 1946), což byl opět zdařilý příspěvek k tématu francouzského protifašistického odboje. Velké vedlejší role pak hrála v několika dalších úspěšných filmech, k hlavní roli se propracovala v rámci dramatu NEJKRÁSNĚJŠÍ DÍVKA NA SVĚTĚ (La plus belle fille du monde, 1951), postavy menšího významu ztvárnila ve výpravných kostýmních filmech s Martine Carol. Slibný vstup Nadine Alari do světa filmu lze doložit také cenou Prix Suzanne Bianchetti, která se uděluje nadějným mladým herečkám (získala ji v roce 1951).

První úspěchy ve filmu umožnily Nadine Alari posun od účinkování v kabaretu k herectví na prestižnějších divadelních scénách a hned v roce 1946 se představila v Shakespearově Hamletovi v Théâtre Marigny. Divadlo se nakonec stalo její prioritou, v padesátých letech vystupovala v Théâtre de Paris, Comédie des Champs Elysées, koncem dekády pak zakotvila v Théâtre des Mathurins a její doménou se stala francouzská i světová moderna. Velké vytížení v divadle vysvětluje její omezené angažmá před kamerou, velkou příležitost ale dostala například po boku Gérarda Philipa v adaptaci Dostojevského HRÁČE (Le joueur, 1958), kromě toho navázala také spolupráci s televizí.