Leon Niemczyk (1923 - 2006)

"Nedívám se na svoje staré filmy, to je jako když si stará paní prohlíží fotky, na kterých se ještě coby polonahé děcko rozvaluje na kožíšku. Proč vzpomínat na časy, které se už nevrátí?" (v rozhovoru pro deník Gazeta Wyborcza)

Po válce se z Itálie vrátil zpátky k matce do Vratislavi. V jednom rozhovoru uvedl, že kdyby mohl něco ve svém životě změnit, tak by se rozhodně do Polska nevracel a za nic na světě by také neměnil svoji profesi. Z Polska pak zkoušel utéct zpátky na Západ, kde už tehdy pobývali jeho dva bratři. Chytili ho na jižní hranici a nějaký čas strávil ve vězení: Těšín, Katovice, Krakov... Nakonec z něj na Ministerstvu veřejné bezpečnosti zkoušeli dostat přiznání, že za války patřil k Zemské armádě (AK), což se jim však nepovedlo a nakonec ho propustili ("Rodilo se snad někde tady moje herectví?") Rozhodl se tedy utéct přes sever. Nechal se zaměstnat v gdyňské loděnici s tím, že během zkušební plavby opravené lodi vyskočí v exteritoriálních vodách a jako dobrý plavec se už nějak dostane do svobodné země.

Časem mu došlo, že to nepůjde, a navíc ti, kteří mu mohli nějak pomoct, už byli stejně dávno pryč. Zůstal tedy v Polsku a plánoval co dál. Brzy se nakazil herectvím. Svoji úplně první roli měl v amatérském divadle v loděnici. Přes rok se učil v Divadelním studiu Iwo Galla, v roce 1952 složil externí zkoušky a stal se hercem. Působil v Kočovném divadle hudební komedie ve Varšavě (1948), v Pobřežním divadle v Gdaňsku (1949) a v Pomořanském divadle v Bydhošti (1950-53), kde si ho také všimli spolupracovníci režiséra Kawalerowicze a nabídli mu účast ve filmu HLEDAL JSEM PRAVDU (Celuloza, 1954). Ve své první roli zaujal, stáhli ho do Lodže, kde byl v letech 1953-1979 členem Obecného divadla a kde už pak také zůstal.

"Polanski byl maximálně arogantním režisérem, ale právě jemu jsem vděčný nejvíce. Každý z režisérů mi samozřejmě předával část svých vědomostí a já je pilně shromažďoval."