Vladimír Smutný 81 let

„Kdybych mohl říct, co mě na filmu nejvíce baví, tak je to bezesporu vyprávění pomocí obrázků.“

Vzhledem k tomu, že nikdy nevstoupil do komunistické strany, se dlouho musel spokojit s rolí pomocného kameramana. Spolupracoval především s kameramanem Františkem Uldrichem, a to na Vláčilových dramatech Dým bramborové natě a Hadí jed, Macourkovské trikové komedii Což takhle dát si špenát, Vorlíčkově pohádce Jak se budí princezny a Hollého kostýmním protiválečném apelu Signum laudis. S Jaromírem Šofrem, se – rovněž jako druhý kameraman – podílel mj. na Menzelově tragikomedii Na samotě u lesa.

Situace se změnila až v 80. letech. Svůj první celovečerní film Poslední vlak natočil Smutný s režisérem Júliem Matulou. O rok později jej pak Jiří Svoboda přizval ke spolupráci na filmu Zánik samoty Berhof. O tom filmu přitom Smutný hovoří jako o svém nejoblíbenějším filmu, na kterém kdy pracoval. Zajímavé je, že po tomto dosti syrovém filmu natočil s Karlem Kachyňou spíše poeticky laděný film, byť opět na smutné téma, Smrt krásných srnců. Od 90. let je pak Smutného jméno spojeno zejména s filmy Jana a Zdeňka Svěrákových (Obecnou školou počínaje, přes oscarového Kolju až po poslední film Po strništi bos). Spolupráce s Janem Svěrákem je přitom pro něj radostí, protože má dle jeho slov výbornou představivost pro trikové záběry a navíc mají podobné názory na film a podobnou vizi pro filmové obrázky. Jakýmsi „dvorním“ kameramanem je Smutný též pro Václava Marhoula, s nímž spolupracoval též na filmu Nabarvené ptáče.

Smutný se však nevyhýbá spolupráci ani s řadou jiných režisérů, včetně těch řekněme „komerčněji“ orientovanými jako Jaroslav Soukup (např. Diskopříběh, Kamarád do deště, Decibely lásky), Marie Poledňáková (Líbáš jako ďábel) či Jiří Vejdělek (Něžné vlny). Možná je to i proto, že zastává názor, že kameraman má být „jen“ vypravěčem disponujícím citem a smyslem pro příběh. Skromně přitom říká, že kamera není v zásadě důležitá: jde jen o nástroj umožňující vizualizaci příběhu.