Vittorio Cottafavi (1914 - 1998)

Italský režisér Vittorio Cottafavi patřil k předním zástupcům italské éry tzv. sandálu a meče, jeho tvorba je ale mnohem bohatší a nelze ji omezovat na mytologické příběhy z konce padesátých let. Narodil se v Modeně a původně začal na univerzitě v Římě filozofii a literaturu, táhlo jej to ale k filmu. V roce 1936 pracoval jako neplacený asistent režie ve Francii na filmu Jeana Epsteina SRDCE TULÁKŮ (Le coeur des gueux, 1936), poté studoval filmovou režii na škole Centro sperimentale di cinematografica a po dokončení přípravy v roce 1938 začal pracovat jako asistent režie.

Koncem padesátých let začal Cottafavi točit také pro televizi, ale stejně jako v Americe, tak i v Itálii dospěli filmoví producenti k závěru, že nové médium ohrožuje jejich zisky. Následoval protiútok ve formě velkolepých historických podívaných, které v televizi nemohly tolik vyniknout. Po Američanech začali tak i v Itálii točit biblické a antické náměty a zrodila se éra žánru sandálu a meče. Cottafavi po zkušenostech s historickými filmy neměl problém s přechodem k tomuto typu filmů a prvním takovým snímkem v jeho filmografii je VZPOURA GLADIÁTORŮ (La rivolta dei gladiatori, 1958).

Pro tzv. sandálové filmy bylo zapotřebí angažovat do rolí bájných hrdinů svalnaté muže, byť bez hereckých zkušeností. Cottafavi tak před kameru přivedl slavné kulturisty Rega Parka (HERKULUES DOBÝVÁ ATLANTIDU – Ercole alla conquista di Atlantide, 1961) nebo Marka Foresta (HERKULOVA POMSTA – La vendetta di Ercole, 1961). Totéž se týkalo nutnosti obsazovat krásné ženy z celé Evropy, jejichž půvaby mohly vyniknout ve skromných antických róbách. Tak se ve velkých rolích dalších filmů objevily dnes již zapomenuté anglické krásky jako Belinda Lee (MESSALINA, 1960) nebo Sylvia Syms (AMAZONKY Z ŘÍMA – Le vergini di Roma, 1961).

Zájem o historické velkofilmy však postupně upadal a poslední Cottafaviho počin v tomto žánru skončil fiaskem (STO RYTÍŘŮ – I cento cavalieri, 1964). Cottafavi pak začal pracovat hlavně v televizi, prosadil se i jako divadelní režisér, jeho další příležitostná práce pro film byla již bezvýznamná. V televizi sklidil úspěch především počátkem sedmdesátých let se seriálem PŘÍBĚHY OTCE BROWNA (I racconti di Padre Brown, 1970), pak realizoval ještě několik dalších seriálů.