Dria Paola (1909 - 1993)

Italská herečka Dria Paola byla hvězdou třicátých let a hrála ve více než dvaceti filmech, její jméno je dodnes spojeno s prvním italským zvukovým filmem PÍSEŇ LÁSKY (La canzone dell′amore, 1930). Narodila se jako Pietra Pitteo ve městě Rovigo do dobře situované rodiny, její otec Arturo Pitteto (1877-1932) provozoval obchod se zbraněmi, matka Ione Volebele (1888-1991) provozovala slavnou kavárnu Caffé Borsa. Malá Pietra již jako dítě jevila všestranné nadání, od tří let tancovala, již v deseti letech stála na divadelním jevišti a díky podpoře matky se mohla cílevědomě připravovat na hereckou dráhu. Kromě toho získala i hudební vzdělání a hrála na klavír a housle.

Přípravě prvního italského zvukového filmu PÍSEŇ LÁSKY (Canzone dell′amore, 1930) byla ze strany tvůrců věnována značná pozornost, což se týkalo i pečlivého výběru hereckého obsazení. Do hlavní role studentky Lucii byla angažována Dria Paola, o doživotní slávu se ale rovným dílem podělila s další mladou hvězdou, Isou Polou. Následovaly další filmové role, vedlejší i hlavní, teprve v roce 1932 po otcově úmrtí přesídlila Dria Paola s matkou do Říma.

Dalším milníkem hereččiny filmové kariéry byla titulní role v adaptaci slavné francouzské divadelní hry FANNY (1933). Vyšší umělecké ambice měly i další tituly s její účastí, například film SLEPÁ ŽENA ZE SORRENTA (La cieca di Sorrento, 1936), který byl adaptací stejnojmenného románu, tento titul byl ovšem především exhibicí Anny Magnani. Kromě toho Dria Paola hrála i v průměrných snímcích různých žánrů a tím pádem je dnes vnímána i jako jedna z tváří později zatracované éry tzv. bílých telefonů.

Svůj poslední film, kriminálku ČERNÝ PANTER (La pantera nera, 1942), natočila Dria Paola ve dvaatřiceti letech, pak se rozhodla s dalším angažmá v kinematografii skoncovat a odešla do soukromí. Během následujících padesáti let svého života skutečně nenatočila již žádný film. Později příležitostně vystupovala v divadle i v televizi, napsala také svou autobiografii. V roce 1989 pronikla na veřejnost překvapivá informace, že využila tzv. Bacchelliho zákona, který umožňoval poskytovat finanční podporu umělcům živořícím na pokraji chudoby.