Mariella Lotti (1921 - 2004)

Herečka Mariella Lotti byla jednou z oslnivých krásek italského filmu čtyřicátých let a vrchol její kariéry spadal do éry filmů tzv. bílých telefonů. Narodila se jako Anna Maria Pianotta ve městě Busto Arsizio v severní Itálii, v patnácti letech odešla do Říma a již v roce 1937 hrála v jednom krátkém filmu. K filmu ji přivedla její starší sestra Carola Pianotti, která v té době za sebou měla již několik rolí. Mariella Lotti studovala herectví na prestižní škole Centro Sperimentale di Cinematografia a první větší roli dostala v Bonnardově filmu NEBEZPEČNÉ ŽENY (Io, suo padre, 1939).

Za připomenutí stojí také Blasettiho film z prostředí dívčího penzionátu ÚSTAV GRIMALDI (Nessuno torna indietro, 1945), který sice nevybočoval z dobového průměru, byl ale unikátní přehlídkou tehdejších ženských hvězd italské kinematografie. Jako úspěšná a populární herečka se Mariella Lotti v rámci společenských povinností stýkala s předáky fašistického režimu, což jí po válce přivedlo potíže v dalším uplatnění, v letech 1946-1947 se ale před filmové kamery začala vracet. Znovu dostávala velké příležitosti v historických filmech (PRINC REBEL – Il principe ribelle, 1947; PIRÁTI Z CAPRI – I pirati di Capri, 1949). Jeden film natočila i ve Francii (KOŽENÁ MASKA – Nez de cuir, 1952), v Zampově filmu SPÍŠ PROJDE VELBLOUD (E piu facile che un cammello, 1950) byla partnerkou Jeana Gabina. Před kamerou se setkala i s Lídou Baarovou (NEVINNÍ MUSEJÍ PLATIT – Gli innocenti pagano, 1951).

Po uzavření manželství se Mariella Lotti v padesátých letech začala další práci pro film vyhýbat a svou filmografii uzavřela menší rolí v kriminálním dramatu PROCES PROTI MĚSTU (Processo alla citta, 1954), opět v režii Luigiho Zampy. Za patnáct let před kamerami natočila 45 filmů a svou kariéru ukončila ve třiatřiceti letech, od poloviny 50. let žije v soukromí.