Paola Barbara (1912 - 1989)

Herečka Paola Barbara má mezi meziválečnými hvězdami italského filmu zvláštní pozici v tom smyslu, že na rozdíl od většiny svých kolegyň se prosazovala ve velkých rolích dobrodružného žánru ještě řadu let po válce. Narodila se v Římě jako Paola Prota, již jako velmi mladá začala hrát divadlo a prosadila se na různých jevištích v rámci působení významných divadelních společností. Před kamerou debutovala menší rolí ve filmu NAPOLEONOVÝCH STO DNÍ (Campo di maggio, 1935), výrazně se začala prosazovat ale až později a například v letech 1938-1939 natočila deset filmů. Partnerské dvojice vytvářela s tehdy populárními milovníky jako byli Vittorio de Sica (TRIUMF LÁSKY – Il trionfo dell′amore, 1938) nebo Fosco Giachetti (PÝCHA – Orgoglio, 1938; NEAPOL NIKDY NEUMÍRÁ – Napoli che non umore, 1939).

Manželem Paoly Barbary se v roce 1942 stal režisér Primo Zeglio (1906-1984) a je nasnadě, že další Paolina filmová práce se odehrávala převážně pod jeho vedením. Primo Zeglio byl odpůrcem fašistického režimu a krátce po sňatku oba odešli do Španělska, kde sice také vládl fašismus, ale s menším politickým tlakem. Prvním Zegliovým filmem s Paolou Barbarou byla komedie STALO SE TO V DAMAŠKU (Accadde a Damasco, 1943) natočený současně ve španělské a italské verzi. Ve Španělsku natočila Paola Barbara několik dalších filmů, po válce se pak oba vrátili do Itálie.

Z hereččiných poválečných filmů připomeňme JEPTIŠKU Z MONZY (La monaca di Monza, 1947) nebo VRAŤ SE DO NEAPOLE (Torna a Napoli, 1949), nejčastěji ji před kameru zval pochopitelně manžel Primo Zeglio, který se v té době začal specializovat na historické a dobrodružné filmy. Velké herecké party odehrála Paola Barbara v manželových filmech NERO A MESSALINA (Nerone e Messalina, 1953) nebo ĎÁBLOVA DCERA (La figlia del diavolo, 1953). V padesátých letech se vrátila i k práci v divadle a začala se věnovat v širší míře i dabingu, s nímž se seznámila již za války ve Španělsku.

Ve druhé polovině padesátých let musela Paola Barbara čelit ataku hereček mladší generace a její kariéra nabrala sestupnou tendenci. Znovu hrála v manželových filmech, v šedesátých letech to byly westerny, do nichž přijala poangličtělý pseudonym Pauline Baards. Z tohoto žánru připomeňme tituly BRANDY (Cavalca e uccidi, 1964) nebo KILLER ADIOS (1968). Vedlejší roli ji svěřil americký režisér Sidney Lumet ve svém filmu SCHŮZKA (The Appointment, 1969), který se natáčel v Itálii. V sedmdesátých letech točila již jen výjimečně, poslední menší roli odehrála v roce 1978.