Livio Lorenzon (1923 - 1971)

Jako řada jiných italských herců, kteří se věnovali výhradně filmu, tak i Livio Lorenzon procházel ve své kariéře postupně různými žánry, které byly aktuálně v oblibě. Začínal dobrodružnými filmy, poté se prosadil v dobovém boomu žánru sandálu a meče a nakonec odehrál vedlejší role v řadě spaghetti westernů, s několika jeho rolemi se mohli seznámit i naši diváci.

Od konce padesátých let točil Livio Lorenzon několik filmů ročně, střídal pirátské příběhy s antickými filmy žánru sandálu a meče, v obou žánrech to bylo kolem dvaceti filmů. Opět s Lexem Barkerem hrál ve filmu SYN ČERVENÉHO KORZÁZA (Il figlio di corsaro rosso, 1962), kde se před kamerou poprvé uplatnil i jeho bratr Silvio Lorenzon, který pak začal užívat umělecké jméno Gianni Solaro. V dobrodružných filmech hrál Lorenzon často velké role zákeřných protivníků hlavních hrdinů, podobné příležitosti dostával i v žánru sandálu a meče. Tyto filmy jsou dnes často zatracované, i tady ale vznikaly hodnotné tituly, v nichž Lorenzon dostal menší roli (PILÁT PONTSKÝ – Ponce pilate, 1961). Největší role v žánru sandálu a meče hrál ve filmech HERKULES PROTI ŘÍMU (Ercole contro Roma, 1964) a HERKULES PROTI BABYLÓNSKÝM TYRANŮM (Ercole contro i tiranni di Babilonia, 1964).

Vedle řady průměrných snímků se Livio Lorenzon objevil i v několika dodnes vysoce hodnocených komediích po boku Alberta Sordiho (VDOVEC – Il vedovo, 1959; VELKÁ VÁLKA – La grande guerra, 1959) nebo Ugo Tognazziho (TY, JÁ A TVŮJ MANŽEL – Straziami ma di baci saziami, 1968), do jednoho filmu jej přizval i významný režisér Luigi Zampa (LETNÍ OPOJENÍ – Frenesia dell´estate, 1964). V šedesátých letech přišel v italské kinematografii ke slovu žánr westernu, který pro Livia Lorenzona znamenal opět filmařské žně. V tomto žánru dostal i hlavní role (COLORADO CHARLIE, 1965), známější jsou ale jeho menší výstupy ve slavných titulech jako HODNÝ, ZLÝ A OŠKLIVÝ – Il buono, il brutto, il cattivo, 1966) nebo TRUMFOVÉ ESO (I quattro dell´Ave Maria, 1968). Několikrát se objevil i v dalším tehdy oblíbeném žánru špionážních filmů.

S úpadkem obliby uvedených žánrů koncem šedesátých let dospěla k závěru i Lorenzonova herecká kariéra a poslední film natočil v roce 1969, mezitím se příležitostně objevoval i v televizi. Krátce po ukončení své bohaté filmové dráhy (natočil bezmála osmdesát filmů) zemřel těsně před Vánocemi 1971 při autonehodě nedaleko od rodného Terstu.