Kendži Mizoguči (1898 - 1956)

Kendži Mizoguči, významný japonský režisér a scénárista, se narodil v Tokiu jako jedno ze tří dětí tesaře. Rodina žila v umírněných středostavovských poměrech až do doby, než se otec za Rusko-japonské války (1904-1905) rozhodl vsadit na prodej vojenských pršiplášťů. Válka však skončila příliš brzy na to, aby se vložené investice vrátily; rodina se ocitla na pokraji bídy a byla nucena dát jeho starší sestru k adopci a přestěhovat se z Honga do Asakusy, tokijské zábavní čtvrti. Adoptivní rodina časem prodala sestru za gejšu, což byla událost, která Mizogučiho pohled na život hluboce poznamenala. Dalším určujícím faktorem bylo otcovo surové zacházení s matkou a sestrou - po zbytek života k němu cítil odpor.

Mizogučiho raná díla byla průzkumnická, šlo zejména o žánrové záležitosti O'Neilla, Tolstého a remaky německého expresionismu. Točil rychle, film měl často hotový během týdnů – do konce 30. let jich měl na svém kontě přes padesát - většina z nich je dnes už ale ztracena. Několik z Mizogučiho pozdějších prací patří mezi tzv. “keiko eiga” nebo-li "tendenční filmy", ve kterých poprvé odhaloval svoje socialistické názory a formoval pro něj typické zaujetí tradičními předsudky. Později v životě Mizoguči tvrdil, že jeho skutečná režisérská kariéra se datuje uvedením snímků GION NO SHIMAI (Sestry z Gionu, 1936) a NANIWA EREJI (Naniwská elegije, 1936).

Uprostřed tvůrčího období začal byl oslavován jako režisér "nového realismu": byly to sociální dokumenty o Japonsku, které procházelo proměnou od feudalismu k modernismu. ZANGIKU MONOGATARI (Povídka o posledních chryzantémách, 1939) získalo, stejně jako dva výše jmenované filmy, cenu Ministerstva pro výchovu; film zkoumá druhořadé postavení ženy v převážně mužsky orientované společnosti. Ve stejné době Mizoguči také rozvinul svůj slavný filmařský přístup "jedna scéna-jeden záběr". Na Mizogučiho tak častých širokoúhlých záběrech měl výrazný podíl jeho pečlivý a spolehlivý filmový architekt, Hiroši Mizutani. Za války byl Mizoguči nadšeným přívržencem japonského fašistického režimu a vedl propagandistickou filmovou sekci císařské vlády.

Ačkoli byl, stejně jako jeho krajan Yasujiro Ozu, považován u japonského publika za staromódního, pro Západ byl znovuobjeven částečně také díky kritikům z vlivného filmového periodika ”Cahiers du cinéma” (založeno 1951 André Bazinem), jako byl Jacques Rivette. Po období inspirovaném bojem za volební právo japonských žen, které zrodilo radikální snímky jako JOSEI NO SHORI (Vítězství žen, 1946) a WAGA KOI WA MOENU (Má láska spaluje, 1949), se Mizoguči zaměřil na ”jidai-geki” – dramata vycházející z japonského folkóru respektive určitého dějinného období - která vytvářel za pomoci svého dlouholetého scénáristy a spolupracovníka Yošikaty Yody. Do této série prací patří i ŽIVOT MILOSTNICE O´HARU (1952), který mu získal mezinárodní uznání a který pokládá za svůj nejlepší film a POVÍDKY O BLEDÉ LUNĚ PO DEŠTI (1953), který byl na Benátském filmovém festivale oceněn Stříbrným lvem.